Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Zavolal jsem mu a řekl, že jsem o něm slyšel tolik špatného, že musí nutně být slušný člověk.To se mu asi zalíbilo, protože mi řekl, že si mám vzít věci na cestu a přijet, pošle mně na cvičnou jízdu s někým a pak se uvidí. (To jsem stále ještě neměl řidičák, ale dost našinců takhle začíná.) Kalifornie je dobré místo na to, mít trucking company a vozit ovoce a zeleninu na východ, ovšem bláznů a zoufalců, kteří chtějí řídit, není nikdy dost. Zabalil jsem si tedy raneček a vyrazil. Tentokrát jsem jel se Zdeňkem, co si s americkým občanstvím změnil i jméno, protože jeho jméno i příjmení bylo pro Američany naprosto nevyslovitelné.

 Náš trak je jako ten na obrázku, Freightliner cabover, motor Cummins, 464 koní, devět rychlostí. Postel má jednu, ale zato "manželskou". Shodou okolností jsme jeli zase do North Billerica, se Zdeňkem jsme se poměrně slušně střídali. Byl pravý opak Franty, takřka neschopný dlouhé jízdy, chtělo se mu pořád, snad nudou, spát. Bezvadnej kluk, skamarádili jsme se a nějaký čas potom i navštěvovali, pokud nás osud nechal zároveň doma…

Řítili jsme se tedy Amerikou, povídali si a všechno bylo dobré, dokud jsem neoněměl. Nefungovala nám totiž klimatizace, měli jsme tedy pořád otevřená okna a ze suchého větru mi vyschlo v krku tak, že jsem jen sípal. Cestou na východ jsme se stavili u jeho známých na předměstí Bostonu, vykoupali se u nich a vyspali zase v pořádné posteli. Po vyložení v Billerice (tentokrát tam Ramon Gonzales nebyl) jsme tedy za vykládku zaplatili – jsme jeli někam do východního Texasu pro železnou rudu. Přidávají ji do jídla pro psy, kvůli obsahu železa. Měli jsme trajler plný pytlované železné rudy k dodání do Kalifornie, někam na sever od Los Angeles, na US highway 99. My se vrátili do Moreno Valey v Kalifornii, kde byl náš podnik, nechali jsme tam trak a jeli zase domů.
Doma jsem byl přes víkend a hned v pondělí ráno jsem už zase stál na dvoře naší firmy. Mimochodem, z domova do práce jsem to měl 76 mil (122 km), ale po té dálce přes Ameriku je to vlastně maličkost. Sešli jsme se tam tři budoucí řidiči, čtvrtý už řidičák měl, ale potřebovali jsme někoho, kdo může oficiálně jet do města, kde jsme měli dělat jízdní zkoušky. Všichni jsme byli jsme tedy Češi, utěšovali jsme se navzájem siláckými řečmi a třásli se přitom strachy. Když jsem přišel na řadu, byl už ten zkoušející otrávený natolik, že ani po mně nechtěl předvést technickou prohlídku traku, jen se těšil jak si sedne dovnitř, kde je klimatizace. Pak jsme vyjeli. Musím podotknout, že to bylo poprvé v životě, kdy jsem s tím jel jinde než po dálnici a že je mi stále ještě záhadou, a už je to devět let, jak jsem to dokázal.

 Motali jsme se po městě, pak mi poručil najet na dálnici – tam mi bylo líp, to jsem uměl. Bohužel jsme zase sjeli a navedl mne na jakési parkoviště, nebo co to bylo. Prostor o rozloze fotbalového hřiště, pokrytý udusanou hlínou. Udělali jsme okruh, poručil mi zastavit a povídá: "Vidíš tu cestu tamhle? To je dok, zacouvej na vrata!". Existenci cesty jsem zapřít nemohl a tak začalo mé první couvání v životě. Kdo kdy couval s vlečkou za svým autem, ví, že je to možné, ale napoprvé obtížné. Trak je ovšem „trochu“ větší, což bohužel neznamená, že je to snazší. Nějak jsem tam nacouval, moc spokojený nebyl, ale bylo to tím, že já ta vrata viděl asi o dva metry víc nalevo, než on. Pak už jsme jeli zpět odkud jsme vyjeli, a tam jsem se konečně dozvěděl, že jsem test udělal. Já k tomu jen dodávám, že já ho udělal, ale Pán Bůh se u toho pěkně nadřel. Dostal jsem místo řidičáku "bumážku", pravý že přijde později poštou…

Michal Málek, Boise

linkuj.cz vybrali.sme.sk