A....co kdyz ji nekde ztratila? Co mam delat? Najednou se mi udelalo zle. Emigrak! Vzdyt oni mne snad mohou poslat i domu... A jak clovek muze dokazat, ze neco neudelal? Penezenku jsem uvidela skoro okamzite. Ruzek vykukoval za zachodovou misou... zavolala jsem madam Laplace a ruzek ji ukazala, ale byla jsem si vedoma toho, ze mi  stejne nemusi verit, ze jsem ji tam nenastrcila sama,. ale to uz je jedno. Prijala ji s pokyvanim hlavy, jako by si myslela.... ja si dovedu svoje uhajit!  Vylekala ses co? Bylo mi jasne, ze tady nemuzu zustat!.. Priste by ji mohl nekdo penezenku vytahnout z kapsy, nebo ji necha v obchode a byla bych to ja, koho by znovu obvinila. Jenze jak najit nejake nove bydleni, kdyz tady vlasne nikoho neznam, kdyz neumim ani poradne s nikym promluvit? Pravda, ma francouzstina se zlepsila, ale ne natolik, abych si dokazala precist inzeraty v novinach.

     Mozna ze by mi mohla pomoct Helena, napadlo mne, ale uz mi nasla jeden byt a ja zase nejsem spokojena... to by urcite  rekla Saida, ktera na mne byla nastvana; taky proto, ze jsem pozadala Helenu, aby mi nenechala posilat penize na emigrak k Saide, ze si je budu vyzvedavat primo u ni. Byla jsem najednou mile prekvapena, kolik penez me zbyvalo jeste po zaplaceni najmu. Stacily mi opravdu na slusny zivot a kdyz jsem si to uvedomila, byla jsem znovu nastvana na Saidu, ze mne prakticky zbytecne donutila k zavislosti na Alainovi a prodani rodinych sperku, jeste za tak silene nizkou cenu...V te dobe, kratce po prijezdu jsem netusila nic o arabskych obchodnicich a vzala prvni, co mi nabidli. Ten zlatnik mluvil anglicky, byl velice mily a vysvetlil mi, ze me zlato je zde bez tuniskeho puncu vlastne bezcenne. On ho ode mne vezme, ale jen za cenu zlata, aby mi pomohl ... jak jsem mohla byt tak naivni... Dalsi clovek, koho jsem tu znala, byl Latif, ale nejak se mi pricilo chodit za nim s myma problemama. Ani Hamadimu jsem nic nerekla. Nakonec tihle lidi mne vlastne skoro neznali. Nastesti jsem zrovna dostala dopis od Alaina, a tak jsem  mu hned popsala, co se mi prihodilo s Madam Laplace a ze shanim nejake jine bydleni. Obratem mi prisla odpoved, at se domluvim s Michelem, ze se prave stehuje z Carthaga Byrsy "znas ten domek, vid?  Byli jsme tam spolu nekolikrat na veceri. Pamaujes, ma cherie? Ale nechces radeji prece jen sem do Francie?" Jeste to rano jsem jela do Carthaga za Michelem. Privital mne s nadsenim, ale vycital mi, ze jsem se za nim nikdy nezastavila. Jenze ja jsem uplne zapomnela ze existuje, coz jsem mu samozrejme nepovidala. Byl opravdu nejvyssi cas. Michel se stehoval uz pozitri a rad mi domek prenechal. Najem byl zaplaceny az do konce mesice. Mela jsem zase dalsi duvod, za co byt Alainovi vdecna. I z te dalky co mezi nama byla, jsem mela pocit ze nade mnou  drzi ochranou ruku, ale do Francie jsem presto nechtela, Kanada mne lakala daleko vic.

     Vlastne nevim co jsem si predstavovala, snad zase jako v pisnickach „... v lesich Ontaria, kde cerstva smula voni, tam kde paze drevorubcu vladnou jen, kde sosny stalete se pod sekerou kloni, v campu drevorubcu zije Ben ...“ Sla jsem jeste za Helenou a rekla ji,co se mi stalo u madam Laplace a ze se bojim, aby se to neopakovalo. Ujistila mne, ze by to bylo jenom jeji slovo proti menu, ale uznala, ze mam pravdu a pokud mam neco jineho, je to jedno. Penize proste budu dostavat at bydlim, kde chci. Majitel zahradniho domku, ktereho jsme stihli jeste navstivit, byl srozumenej s tim, ze  od unora uz budu platit najem ja.  Zil nekde uplne jinde, takze ho jenom zajimalo, ze bude dostavat mesicne penize a bylo mu jedno od koho. Byl to postarsi pritloustly a neprilis prijemny Arab; ale co, ja se s nim stykat nemusim. Madam Laplace byla velice prekvapena, ze chci od ni odejit, porad chodila za mnou a poplakavala, ze prece nam tu bylo spolu tak dobre... ze prece... jasne, ztracela svuj pravidelny mesicni prijem a navic najemnici, ktera nekourila, netahala si nikoho domu a chovala se k ni velice slusne..

     Ale ja svuj krk riskovat znovu nehodlala. Krome toho, domek v Carhagu Byrse se mi velice libil. Byl v zahrade, kolem citronovniky, pomerance, jasminy ... daleko hezci nez v mestskem byte. Loznice, hodne velka obytna kuchyne, (jak jsem zjistila behem par dni, tak bohuzel se svaby, kterym nastesti nechybel respekt a jak mne uvideli, uz se tlacili u vylevky, kteremu se podari byt v ni prvni. Zachod a koupelna byly dohromady, ale tam jsem svaby nikdy nenachytala. Z kuchyne byl jeste maly pokojik, u ktereho jsem marne premyslela, co vlastne muze byt. Mnozstvi popelniku, dokonce i stojacich, jako v hotelovem lobby, pohodlne pohovky a velka sisha (vodni dymka) nasvedcovaly, ze to je kuracky pokoj.. .. 

     Moje veci tentokrat prevezl Michel autem. Madam Laplace byla potesena, ze mam ted francouzskeho pritele, coz Michel rozhodne nebyl, uz jenom pro svoji sexualni orientaci, o ktere nemela tuseni a tim vic ji mrzelo, ze se chci stehovat. Myslela ze se stehuju k nemu. Nic jsem ji nevyvracela, chovala jsem se k nemu velice nezne (k homosexualum si to clovek muze dovolit) rozloucili jsme se s ni oba  pratelsky a odjeli. Michel mne vzal na slavnostni veceri pred odjezdem do drahe restaurace v Sidi Bou Said. Prespal v kurackem pokojiku a gentlemansky me prenechal postel.  Druhy den odpoledne odjel a ja jsem zustala sama.

     Stala jsem uprostred zahrady, poprchavalo a ja se snazila rozpomenout, co jsem znala z historie. Kdyz nekdo rekne Kartago, tak se mi prvne vybavi Hanibal se slony, asi nejslavnejsi ze vsech Karthagincu, i kdyz nakonec prece jen prohral s Rimanama. Pak Viktor Sodoma a pisnicka "Kartago hori!", pak pan Flaubert, kniha "Salambo". Tu jsem kdysi cetla, ale moc jsem si ji nepamatovala, jenom jsem z ni mela pocit krutosti. Nikdy jsem netusila, kolik tech Kartag vlastne je, vzdycky jsem myslela ze jen jedno, ale ono je to aspon pet ruznych vesnic. A ted budu zit v jedne z nich. Vzpomnela jsem si na to, ze na konci treti punske valky, kterou Cartago opet prohralo, rekl rimsky politik Cato: "Ostatne soudim, ze Kartago musi byt zniceno!" "Karthago delenda est!"  vybavil se mi nas dejepisar, ano, tak to  bylo.  Kartago bylo srovnano se zemi a posypano soli, aby zde ani trava nerostla. Jasne, ale jak to, ze tady ted stojim uprostred Karthaga? Budu se muset na to nekde preptat. V domku byla hodne zima a vlhko. Bylo to presne tak, jak v Radezu v listopadu. Zjistila jsem, ze kdyz necham na stole zapalky, druhe rano uz s nima nezapalim. Postel byla vlhka a studena. Byla jsem  v situaci, o ktere jsem kdysi rikala Alainovi, ze mne desi. Cely den sama v dome, kam se nikdo nevrati... Spolecnost mi delala jenom spousta kocek, ktere jsem se bala poustet dovnitr kvuli blecham. Nekteri lidi sice rikaji, ze kocici nebo psi blechy nejdou na cloveka, ale ja jsem si nebyla jista. Ale fakt je, ze za celou dobu meho mazleni s tuniskyma kockama, jsem nechytla jedinou blechu...

      Dest byl unavujici a nedalo se nikam jit. Ted jsem mela souk hodne daleko. Zabalila jsem se do vlhke deky, vzala anglickou knizku a snazila se cist. Pri prvni ceste do mesta musim mamince napsat dopis, aby mi poslala nejake ceske knizky. Ve  stredu prisla nejaka starsi pani, ze uklizela u  Michela, ale kdyz jsem ji rekla, ze ji nebudu potrebovat, tak se strasne rozplakala. Zacala mi  rukama nohama vysvetlovat, co ty penize pro ne znamenaji, manzel ze pije, maji pet deti a ted kdyz prijde o praci, plakala a mne ji bylo strasne lito, tak lito, ze jsem podlehla a rekla, ze teda ke mne muze chodit uklizet. Paneboze!  O tom se mi nikdy nesnilo. Ja mam svou vlastni sluzku! Problem byl, ze jsem ji nepotrebovala, co jsem mohla sama zaspinit? No, ale nemohla jsem preci nechat umrit hlady celou rodinu, mzda, za kterou pracovala, byla tak neskutecne nizka... nedalo se nic delat, musim finacne utahnout i sluzku. Casto jsem pozdeji vzpominala, jak bych ji moc potrebovala... ted jsem ji mela a nevedela co s ni. Domluvily jsme se aspon, ze jenom 2x tydne, ale i tak to bylo moc.

     Strasne jsem se uz tesila az zas prijede Hamadi.

Alena Kennedy, Yukon, Kanada

linkuj.cz vybrali.sme.sk