nerozmýšlej si to. Svých 21 si však oslav tak, že si uděláš hezký a příjemný den.

Mně bude pomalu 3x tolik a přiznám se, že sám na své svátky a narozeniny (snad krom kulatin) zapomínám, protože je to normální den, jako každý jiný. Kdybych nebyl zaskočen gratulací a tekutou, hvězdičkovou pozorností od ženy, od příbuzných a SMSkou od dcer, kteří si vedou ty "významné dny" někde v paměti, zapomněl bych. Co je však mnohem horší, už léta vedu letitý boj s každoročním výročím svatby, které je pro ženu (nevím proč) nějakým "významným dnem". Mám sice avízo v počítači, ovšem den je příšerně dlouhý... :-))) Když zapomenu, doma je pak se mnou mluveno pouze krátce, stroze a úsečně... :-)))
A pak se musím udobřovat pomocí známých ňu,ňu,ňu a ťu,ťu,ťu... :-)))

Výročí svatby? Už jsem to vzdala... Měla jsem datum dokonce označené v kalendáři s výmluvným popiskem VÝROČÍ, aby manžel nemohl být na pochybách. Stejně to nezabíralo a on nikdy nepochopil důvod, proč by zrovna tenhle den měl být něčím významným. Takže u nás děláme mrtvé brouky :-)
Jinak svátky a narozeniny kohokoliv v rodině slavíme, protože je to ten správný důvod, že se celá rodina sejde pohromadě a můžeme dát pořádný pokec. Nedáváme si žádné honosné dary, ale spíš dárečky pro radost a pobavení. Hlavním dárkem je právě ta rodinná sešlost, kterou si vždycky ohromně vychutnáme.

to víš, my muži máme spoustu jiných a důležitějších starostí, povinností a aktivit které pak logicky překrývají, až úplně gumují ty méně důležité a přízemní věci...
A muž, to je přece taky jenom člověk, že?

ještě jsem se Tě chtěl (v duchu předchozího článku HOTAM) zeptat, jak ho tam dnes máš? Ale protože to neumím správně používat, ptám se jen, jak se dnes máš?
Já se mám špatně. (Nebo, já ho tam mám špatně?) Moc práce, moc restů, nikdo to tu za mne nedělal. A do toho všeho ještě to pěkné počasí... :-)))

Já se mám vždycky dobře, když venku svítí sluníčko (a je mi jedno, zda jsem třeba v práci). Jinak to ale chápu, že máš po návratu z dovolený honičky, moc dobře to znám. A co dovolená - dobrý? Hele, už máš dodělanou tu kamennou zídku, anebo na ni bude manželka čekat jak na oslavu výročí svatby? :-))
(Já jsem ale rejpoň, viď?)

ta avízovaná kamenná zídka už dávno stojí. Potíž je jen v tom, že jsem si vymyslel, že s ní budu pokračovat ještě asi 5 metrů ze svahu dolů, v přijatelném úhlu, až do roviny zahrady. A v koutě pak vidím idylické ohniště, kde se bude rožnit a kolem popíjet. Jen už nemám vhodné oblé a placaté šutry a tak musím čas od času do potoka, udělat si forotu. To jsem však neměl projektovat nahlas a měl jsem si raději nafackovat. Manželka už se nemohla dočkat a do té stávající napíchala různé zelené i kvetoucí skalničky a chce její pokračování. Jako malé dítě. Podáš prst a chce celou ruku. Já mám však jiné priority a tak to nechám až na někdy.:-) Až zase zapomenu na výročí svatby, (jakože zapomenu, to vím), dám jí zídku. :-))
A také musím občas pouze šukat po zahradě, tedy šubelet, sekat trávu, dřevo nebo jít na pivo. :-)
Jestli někdy udělám digi fotku, tak Ti pošlu zídku celou. I tu kolem domu, která je však s ohledem k pevnosti pojená betonem mezi šutry. Nad ní už jsou dlouho záhonky s růžičkami, jinou, mne neznámou květenou, tújkami a jednou zahradní lampou, kterou jsem vyrobil sám. :-)

vlastně občas hledám důvody proč slavit. Slavím narozeniny, svátky, výročí a vůbec se netrápím s tím, že na to někdo zapomene, ale každého pozvu. Zvláštní je, že od doby co jsem se rozvedla a to je bratru 8mý rok, mi bývalý manžel mezi prvními volá ke všem mým výročím a dokonce i k těm které už neplatí, jako k výročí naší původní svatby a počítá kolik let už bychom mohli být spolu. Současný manžel nemá problém s datem svatby, leč mé narozeniny mu loni poprvé neutekly, ále uvidíme testnu ho za dva měsíce. Předloni málem zapomněl, volal mi a říká: jak se máš dneska, odpovídám: jak jinak než bezva, vždyť mám dnes svůj den, chvíli bylo ticho... a potom jééé krásné narozeniny, a dodnes se tomu směje. Mám ráda oslavy, ráda na ně připravuju jídlo a pití, zvu lidi, mám ráda setkání celé rodiny a přátel, vždy je tak prima atmosféra. A všichni se také těší.
Miollnir připadá mi to tak smutné, že jsi neslavila narozeniny jako dítě. Se svými dětmi je slavím odjakživa, dělala jsem jim dorty jako mašinku s vagónkama zdobené lentilkama, měli karnevalové masky a mohli si pozvat kamarády, dělali jsme malou diskotéku. Už jsou velké dcera 21 a syn 19, ale slavíme i Mikuláše, a vše co slavit jde, samozřejmě úspěchy, maturity, dobrá rozhodnutí... rádi na to vzpomínají a já jsem ráda, že mají na co vzpomínat. Vždyt říct jim, že je máš moc ráda jsi na ně moc hrdá Tě vlastně ani nic nestojí. Vlastně se z některých pravidelných rodiných setkání postupně staly tradice jako před Vánocemi společně pečeme a mažeme cukroví, tvoříme krásné adventní věnce pro celou rodinu na stůl a na dveře, odléváme tenounké zvonečky z vosku na dekoraci bytu na Vánoce, přidá se k nim mašlička a korálek a když je jich hrozen jsou kouzelné. Už koncem listopadu mi začínají volat který den se bude péci a který den odlévat.

Když byly děti malé, tak jsem jim dárky k svátku a narozkám schovávala a museli si je najít. Teď, když už jsou dospělé, tak na to vzpomínají a říkají, jaké to bylo prima a že bych jim ty dárky měla zase někdy schovat. Mikuláše taky slavíme - i s nadílkou. Mikulášskou nadílku vlastně dostávám i já od své maminky - třeba sadu propisek a dopisní papíry nebo nějakou knížku a čokoládu. Je to hrozně milý, vždycky se na to těším jak kdybych byla malá holka. Každý, komu tohle řeknu, tak se diví, ale mně to připadá strašně fajn a svým dětem tuhle milou pozornost budu taky poskytovat - až do omrzení :-)
Jo, taky mi přijde zvláštní, že Miollnir neslavila jako dítě narozeniny. Je ochuzená o krásné vzpomínky. Ale v rodině mého manžela to také tak bylo zavedeno - na svátky a narozeniny nebyl čas ani peníze, protože se stavěl barák a pak byly na starost důležitější věci - jako nakrmit králíky, slepice, okopat brambory atd. Vztahy lidí v rodině byly vždycky až na druhém (spíše na stém) místě. Jak to všechny poznamenalo, nebudu popisovat, protože by to bylo na román.

Tak ja patrim k tem zenskym vyjimkam, ktere na sve vyroci svatby zapomina. Ale je mi to vzdy velkou kytici propomenuto, coz mne samozrejme potesi. Jinak s vami souhlasim, nejde o dary, ale o setkani rodiny a pratel o atmosferu, ze je nam dobre a ze se radi vidime. Ja bych nemohla zit bez pratel.