Tento víkend jsme byli u rodičů. Ti mají fenu. Ta yase by mohla sloužit jako názorný příklad toho, že jde obalit 500 kW chlupama a pustit do světa. Není to nic určitého, jakási směska několika ras, ze kterých bezespou převažuje ohař. Její schopnost porazit na ulici jezevčíka a kutálet ho "v rámci hry" po chodníku, je známá. Ke krysaříkovi cítí náchylnost takřka mateřskou. Jejich "rvačky" vypadají asi následovně: několik minut je to jen změť různých chlupů a míhajících se nohou, která vyvrcholí v sousoší, která by se dalo pracovně nazvat "Chvála submisivity". Na křesle (gauči, koberci, klíně kohokoliv přítomného) leží na zádech krysařík a nad ním rozkročená slečna ohařová. Sleduji-li tu rvačku, nemůžu se zbavit dojmu, že ačkoliv tlučen, je krysařík spokojen.
      Po obědě jsme vyrazili na procházku. Vždy jsem v televizi obdivoval ukázky venčičů — lidí, kteří za úplatu venčí psy. Jdou poklidně po ulici a kolem nich na vodítkách spokojeně poklusává až dvanáct psů. Nepobíhají zmateně z jedné strany chodníku na druhý, nepokoušejí se jeden druhého povalit na zem, neobtěžují nákupní tašky a psy kolemjdoucích.

     Vyrazit na procházku s krysaříkem a slečnou ohařovou je ovšem o něčem jiném. Procházka začíná pochodovým útvarem, který pracovně nazývám "vlak"; vpředu jako lokomotiva běží ohařová, za ní on, s čumákem zastrčeným do její... jak jen to napsat slušně... no, přesně tam. Ohařová šněruje chodník a za ní, jako vagón povlává krysařík. Když ho vlak přestane bavit, začne čuchání. Část procházky tudíž uplyne za neustálého rozmotávání vodítek.
      Konečně se dostáváme do Modřinek, lesíka z modřínů, kde oba psy vypouštíme z řemenů. Slečna ohařová okamžitě mizí ve křoví; krysařík by taky rád, ovšem jak to udělat, aby nás měl zároveň na dohled. Počasí, když už není hezké, tak alespoň nepadá na hlavu v podobě deště, takže nasáváme vzduch s převahou kyslíku, a pomalu jdeme... odnikud nikam.
     Ten kokršpaněl se objevil odnikud. A rovnou se vrhnul na krysaříka. Přiznám se, že nás tahle změna situace zaskočila a ani jsme nestačili reagovat. A tak ještě než jsme se rozeběhli, mihla se kolem nás černá skvrna, která v klidovém stavu byla slečnou ohařovou. Vzápětí se kokršpanělovo bojovné vrčení změnilo v nářek. A hned na to se ozval krysaříkův bojový štěkot!  Když jsme se konečně dostali na místo rvačky, zjevila se nám úchvatná podívaná: na zemi ležel teď už nešťastný kokršpaněl, který zcela evidentně litoval svého nápadu rvát se s krysaříkem. Na kokršpanělovi jako na trampolíně skákala slečna ohařová. Kdykoliv se kokr pokusil vstát, dostal jednu přes záda nebo přes hlavu.

     Nakonec ale sebral veškerou sílu a odvahu a vyrazil na místo, které by se obecně dalo popsat jako jakékoliv jiné místo než to současné. Pelášil pryč o život a za ním štěkajíc hnala se slečna ohařová. Krysařík za nimi bojovně štěkal, ale pronásledování se raději už nezúčastnil.
      Po několika minutách se zjevila slečna ohařová, tvářící se spokojeně, neboť se konečně pořádně proběhla. Povalila krysaříka na zem. Ten padl na záda zcela bez odporu a roztáhl packy, jakoby říkal: " Vše co tam mám, je tvoje!" Slečna ohařová to zkontrolovala, trochu krysaříka poválela v jehličí a opět vyrazila do křoví za svými povinnostmi.
     A krysařík je zase o něco odvážnější, neboť ať se děje co se děje, objeví se slečna ohařová a je po nesnázích.

     No... já mu to vymlouvat nebudu...  

Jón Kixx  

linkuj.cz vybrali.sme.sk