Než jsme se stačili rozkoukat, byly hierarchie a vůdcovství v naší rodině ujasněny. Na nejnižším stupni žebříčku stojí (nerad to říkám) babička. Její prosebný tón, kterým žádá krysaříka, aby se šel vyčůrat, by měla používat charita. A krysařík, rozvalený na gauči mezi polštáři a odpočívající po misce kuřecího masíčka (samozřejmě na drobno nakrájeného, aby se nenadřel s kousáním), se ani nenamáhá nesouhlasně zavrčet. Spí totiž na zádech, s packama do široka roztaženýma a pupkem vyvaleným ke stropu. Babička po chvíli čekání na (jakoukoliv) odpověď, pokrčí rameny a řekne: "Tak až budeš chtít..."  Odpoví jí jen tiché pochrupování.
   Dále je tu manželka. V krysaříkově žebříčku oblíbenců stojí nejvýše, neboť se stará o přísun do misky, na gauči se vždy uhne z oblíbeného místa a na procházce je ochotná operativně měnit trasu (například třešňovou alej v plném květu za popelnice v plném rozkladu). Nutno si ovšem přiznat, že má některé drobné nedostatky ve výchově; například dává najevo nespokojenost, pokud si krysařík nosí z kuchyně, kde má misku, granule na gauč. A také nedokáže pochopit, že z procházky je nutné běžet nejkratší cestou zkontrolovat misku (zablácené tlapky? To se utře o gauč a zbytek se odrolí v posteli). Ovšem každý průměrně inteligentní pes ví, že to chvíli trvá, než se taková panička vycvičí.
    Dcera, to je žebříček sám o sobě. Kdo viděl běžet krysaříka v puntičkovaných kalhotkách a s rozkročmo sedící barbínou na zádech, pochopí, že některé věci jsou prostě neprůchodné.
   Nerad to říkám, ale nejvíc problémů má krysařík se mnou. Za prvé je tu drzost; říkám o krysaříkovi, že je tlustý, když ostatní na něm vidí, že zhubnul. Posledně jsem to řekl v okamžiku, kdy manželka chystala večeři... opravdu mi potom ten chleba s máslem chutnal (ale kousek salámu mi krysařík dát mohl). Potom nešikovnost; kdo si má pamatovat, že do postele se leze opatrně, neboť v jakékoliv části se může nacházet spící krysařík... Lakota; sežrat celou porci kuřete sám! Není to nějaká forma týrání?
   Nedávno jsem seděl na gauči, krysařík seděl vedle mě a upřeně mě pozoroval. Ten jeho pohled mě znervóznil. Kdybych byl paranoik, tak si budu myslet, že mě považuje za jakýsi podivný druh návštěvy, která se, kdoví proč, nechce hnout z gauče a bytu.
   Z jeho gauče a jeho bytu.

Jón Kixx  

linkuj.cz vybrali.sme.sk