Proti tomuto východočeskému koutu republiky nemám námitek, neb jsem tam v mládí, v minulém století, :-(, jezdíval s kámoši na čundry. Bylo mi jasné, že tenhle typ legrace asi s rodinou neužiju, ale nešť. Krysařík souhlasil s výletem v okamžiku, kdy zjistil, že se jede autem a bere se velká svačina. Dejte krysaříkovi velkou svačinu a vyšlape i Prachovské skály. To jsem ovšem ještě netušil, že on je vyšlape, ale mě budou bolet nohy a ruce.
     Kolem jedenácté jsme se dostali do Prachova, zaparkovali a vypadli z auta ven. Zatímco všichni ostatní kolem nás mířili přímo do skal, my si to zamířili k bufetu. To, co jsme mylně z dálky považovali za kozu na řezání dřeva, vyhodnotil krysařík jako psa. A měl pravdu. S kozou na řezání dřeva to mělo společné pouze jedno: velikost. Světle hnědá doga (nebo co to bylo) se pomalu sklonila dolů, aby se podívala podrobněji na "to" dole. V jejich lenivých očích se poté, co zvedla hlavu, objevila jediná myšlenka: "Ti potkani jsou rok od roku větší."

     Čekali jsme, že si krysaříka ještě podepíše, ale nastalo se tak, neboť milý krysařík byl polapen a zpacifikován. A zatímco manželka popíjela kávu (na tlak), krysařík se pokoušel vysmeknout z kšírů a dostat se k doze.

     Les v kopcích má tu výhodu, že je tam stín – a nevýhodu, že je to do kopce. Ukázalo se ale, že se svou leností jsem osamocen. Krysařík pobíhal zmateně z jedné strany cesty na druhou a snažil se podepsat všechny stromy v okruhu padesáti metrů. To trvalo až do chvíle, kdy se panička zeptala, jestli někdo nemá hlad. Nejenže krysařík měl hlad, on se dokonce na okamžik stal zosobněním Hladu! Oči vytřeštěně sledující každý, i nepatrný pohyb ruky nesoucí chleba se salámem ani jednou nemrkly. A i ten velký pupek, na který je krysařík náležitě pyšný, se opticky smrsknul. Samozřejmě, že dostal taky svačinu. Vysočinu polykal skoro bez kousání, ani kouskem papriky nepohrdnul, jen s chlebem měl potíže. Ten jde tak nějak špatně polykat. Ale snažil se (a hlavně se díval, jestli se panička dívá — ta mu nemůže zapomenout, jak doma z misky vylízal obsah masové kapsičky a nechal jen kousky mrkve — jednoduše je plival zpátky, já ho sledoval) a tak se opět přiblížil svému snu: Když umřít, tak na přežrání!
     Na to, aby člověk prošel Prachovské skály, nemusí být horolezec. Stačí koukat kam šlape. Krysařík se ovšem takovými hloupostmi nezabývá, takže po několika metrech začalo být jasné, že pokud půjde po vlastních, brzy si ty svoje pastelky poláme. Někdo ho bude muset nést. Manželka a dcera na mě mlčky pohlédly.

     Za ty roky mi stačí jen naznačit.
     Krysaříkovi se nošení evidentně líbilo. A zatímco já jsem supěl úzkýma skalníma uličkama po schodech nahoru a dolů, krysařík se kochal vyhlídkama a obdivem kolemjdoucích. Ti ho sice vesměs považovali za stájového pinče, ale to mu nevadilo (kromě jedné dívenky: "Jé, ten vypadá jako krysařík. Ale krysaříci nejsou tak tlustý."). Hlavně když se nesl. Na zem se spouštěl pouze výjimečně — například když jsme potkali pána s fretkou. Protože nikdy nic podobného neviděl, zachovával krysařík náležitý odstup. I fretka ho nehybně pozorovala. Pak se náhle pohnula, čímž si vysloužila krysaříkovo nadávání (zpoza paničky...).

     Když jsme se konečně ocitli na druhé straně Prachovských skal, našel krysařík u pokladny dvě misky; v jedné byly granule, v druhé voda. Psí švédský stůl a zadarmo! Jako pozornost správců. To si ovšem krysařík jako správný Čech nemohl nechat ujít. Kdyby měl kapsy, tak si začne cpát i do nich. Po chvíli se objevil jezevčík. vedený představou, že ty granule tam jsou tak nějak pro všechny. Mladý, naivní jezevčík... místo granulí se mu dostalo přivítání v podobě vyceněných krysařičích zubů. Raději jsme milého krysaříka odtáhli pryč.
     Čistě náhodou jsme se ocitli před restaurací. Proč si nedat trochu opožděný oběd. Ten proběhl celkem bez nepříjemností (pomineme-li krysaříkovo žebrání u sousedního stolu, kde jedla holandská rodinka; kdyby si toho holandská maminka nevšimla, holandský chlapeček by se dozajista rozdělil s pražským krysaříkem o holandský řízek).

     Domů jsme dorazili až v pozdním odpoledni, pevně rozhodnuti si ještě opéct buřty. Rozdělal jsem v ohništi oheň a už se to na jehle škvařilo a opékalo. Krysařík samozřejmě nemohl chybět, ale bylo na něm vidět, že žebrá pouze proto, aby neztratil svou těžce vybudovanou image. A večer, když už jsme se konečně uvelebili na gauči, krysařík náhle nebyl. Našli jsme ho v ložnici, v peřinách. Spal na zádech a jemně pochrupoval.
     "Myslíš, že se mu zdá o dnešním výletě?" zeptala se mě manželka. " Proč zrovna o výletě?" opáčil jsem, "zdá se mu o tom samém co každou noc. O jídle."

Jón Kixx 

linkuj.cz vybrali.sme.sk