Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Nedej bože, když jsem je uhodila, jako bych je vraždila! Vždy se do všeho pletl, ale většinou ve prospěch synů. Nikdy nedbal na moje hádky a domluvy, že " to či ono" si se syny vyřídím, že to není výchovné, že mě tím před nimi ponižuje, tak ať do toho nezasahuje. Prostě nedalo se s ním nic domluvit. I když někdy "něco uznal, že to tak neměl dělat", tak přesto pořád zasahuje. Vždy je proti mně, i když jsou už dospělí. <?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

Teď k tomu problému. Starší syn bydlí s dívkou mimo domov. Často k nám chodí sám i s dívkou. To víš Danielo, že se ho vždy ptám, co dělal, co nového, co bude dělat, kam se chystá a tak podobně. Ale už dříve jsem si všimla, že syn se nechce se mnou moc bavit o svém soukromí a že mu to nedělá dobře. On to neměl rád ani když byl malý, když jsem se ho ptávala, co ve škole nového, co kamarádi. Takže nic nového pod sluncem. Akorát, že syn říká, že je jak u výslechu... Ale když se ho na nic neptám, tak také nic nevím. Prostě nepovažuje za nutné mi nic povídat. Velmi mě to mrzí a bolí. Nic tím nesleduji, ale chci se něco dozvědět o něm.

Manžel se s ním baví, ale moc se ho neptá; ale potom bombarduje otázkami mě, co vlastně bude  syn dělat a kdy přijde, kam pojede a tak podobně. Už jsem mu mnohokrát pověděla, že ať se na to zeptá syna sám a ne mě. Ale nakonec mu to stejně povím. Co mám s tímto chováním svého  syna dělat? Všude se mluví o tom, že když se rodiče o své děti nezajímají, jaké to je špatné a když se zajímají, tak to není také dobré ?!? Navíc mi manžel tímto svým chováním opravdu ubližuje a mě to zraňuje a bolí. Kdyby manžel synovi řekl, to se přece nedělá, maminka nechce po Tobě vědět žádné světové tajemství, ale na přímou otázku – přímou odpověď. Ale on nic a za chvíli ještě řekne, že se blbě ptám. Hlavně, že manžel se blbě neptá potom mě, když jsme sami doma !! Děkuji a zdravím Irena

ODPOVĚĎ:

Milá Ireno, někdy je mi fakt smutno, když některé dotazy čtu… Už hodněkrát se mi stalo, že jsem měla pocit, jakobych si dotaz napsala sama… Přesně vím, o čem mluvíš J. Můj drahý synáček mi také nic neřekne, vlastně jediné, co opravdu a přesně vím, je, že  existuje, pak přibližně asi kde… Aby mi něco bližšího o sobě řekl, nepadá v úvahu… Snad jen, když byl občas moc moc smutnej, tak někdy přišel… Ale pak se za to styděl a nejraději by tu chvíli „poklesku“ vymazal z časoprostoru… Ano, chápu tě  i „do minula“ – máma, když ví, že její dítě právě dělá děsnou hloupost, která nemá šanci dopadnout dobře a přitom nemůže nijak zasáhnout, protože děcánko vyhrožuje… Když může jen zpovzdálí sledovat průběh, který v podstatě čekala…. Podívej, sama jsem kolikrát byla nešťastná k uzoufání; nejhorší na všem je ta nesmírná bezmocnost, kdy nemůžeš a nesmíš pomoci… Kdy musíš jen čekat a věřit, že to snad snad dopadne dobře…

Když jsem si takhle jednou skučela (člověk má trápeních plno, nejen s dětičkami J) před svým drahým synem, tak se mě zeptal: „Mami, představ si, co bys asi radila ženský, která by ti o tomhle napsala. No, co bys jí odepsala?“ Nechtěj slyšet mou odpověď J. Ale pravda je, že když si s něčím nevím rady, tak se snažím onen problém „hodit na někoho jiného“ a poradit jemu… Tedy, brát to nezúčastněným pohledem… Já vím, že to není zrovna velká rada, ale věř mi, že pomáhá… A další důvěrnost, kterou ti prozradím: díky této poradně jsem opravdu zjistila, že onen problém, kterým se právě trápím (trápíš), má v bleděmodrém sto dalších… Život je v podstatě strašně fádní…  Když tak všechny ty problémy čtu, uvědomuju si, že jsem nejspíš už všechny také prožila – je málo těch, které mám teprve před sebou…

Ohledně tvého problému: nechala sis mužíčka přerůst přes hlavu… To víš, teď s tím najednou moc nenaděláš, ale rozhodně jsi začala dobře, když jsi mu řekla, ať se zeptá on. Prostě chce být v jejich očích ten lepší, a tak to vždycky nechával na tobě. Tak udělej smutný kukadla a řekni, že on to s nima uměl vždy líp, ať se tedy zeptá on… Holt musíš použít trochu toho divadla J. A co se týká synků? Opatrně, využívat vhodných chvilek… Je to děs, ale jedna moje kamarádka mi řekla: "Podívej, já už toleruju hodně, nehádám se, přijedu, hlídám děti… A jsem moc ráda, že tam můžu, že vidím vnoučata. Protože když jsem předtím občas protestovala a „mluvila jim do života“, tak mě prostě odřízli…" Bohužel, v tomhle si člověk musí říct, že my jsme také chtěly všechno si řídit samy, my jsme si také musely svou hlavu natlouct…

Víš, co je ale nejkrásnější? Když ti pak, někdy, tvý velký dítě řekne: „Mami, já na tebe měl vztek, to bylo hrozný, ale teď vím, že jsi měla pravdu, a jsem rád, že tě mám…“

Ono to snad ani jinak nejde, co? Irenko, držím palce a když tak zas napiš,  třebas to pomůže těm dalším… daniela

poradna@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk