Jako bonus dostali zubni kartacky a mohlo se jit domu. Ja, se svym nestastnym stavem zubu, jsem jen tise zavidela hladky prubeh navstevy zubare a v duchu se modlila, ze ma navsteva onoho mista bude az za hooodne dlouho. Konecne jsem si vyridila dokumenty do skoly, a tak se budu ucastnit kurzu Spanelstiny pro zacatecniky a Historie Charlestonu. Uvidime, jak mi to pujde. Hlavne kdyz pak na konci dostanu zpatky svuj depozit.

     Uterni telefonat od Jirky. Holky ze severu to pry holt balej a jedou si hledat praci. Jirkovo nejlepsi kamosky z okoli. Tak ted jsem byla opravdu na vazkach, jestli planuje vzit do zajecich s nimi nebo jestli zustava. Telefonat se protahl na pekne dlouho. Nakonec jsme se shodli na tom, ze by ted asi bylo nejlepsi zustat u rodiny a uzit si planovanou dovolenou a pak se uvidi, jake by byly dalsi moznosti. Vsechno je to lepsi probrat osobne, vzdyt uz jen tyden a opet se uvidime!

     Ve stredu mi volala nova aupairka, ktera se pristehovala s rodinou z Washingtonu. Pochazi z Peru a z Charlestonu byla celkem rozcarovana. Ani jsem se ji nemohla divit, protoze prvni vec, kterou ji rodinka nedoprala, bylo auto, a bez toho se bohuzel v Charlestonu opravdu nikam nedostane, protoze autobusova doprava tu opravdu nehrozi. A oproti Washingtonu je Charleston opravdu zapadakov. Tak jsme se vecer sesly a hezky si pokecaly. Jeji rodinka vlastni nadherny ctyrpatrovy barak v milionarske ctvrti. Peruanka dostala ten nejmensi pokojicek. Rodinka se ctyrmi detmi, celkem malymi a narocnymi. Barak mel sice bazen, ale s tolika rozjivenymi detmi to je opravdu jen mala zaplata. Navic jsem s hruzou zjistila, ze ma jeste povinnost s detmi mluvit svym rodnym jazykem – spanelsky, a tudiz ma problem naucit se anglicky. Jestli zustane, tak to bude opravdu obdivuhodny vykon.

     Ctvrtecni uvahy na tema „domov“ mi na nalade moc nepridaly. Spis jsem se zamyslela, kolik domovu ma normalni clovek behem sveho zivota. Asi hodne. Me je teprve 22 a to uz jsem jich mela celkem dost, pocinaje rodicemi, bydlenim s pritelem, pak jakasi forma koleji v Nemecku a ted tady, u tehle rodinky. Zacala jsem spradat uvahy, jak by bylo hezke zase bydlet nekde sama, coz me take dovedlo k uvaze, najit si jeste jednu praci, protoze muj den mi pripadal zcasti jaksi nevyplneny. Chybela mi v nem ta opravdova prace, na kterou je dospely clovek zvykly. Zatim me to nechavalo v klidu, ale na jak dlouho? Jak dlouho se da takhle zit?

     V patek jsem se opet vratila k myslenkam o domove. Jak by to asi vsechno dopadlo, kdybych byvala zustala doma a se svym nejmilejsim bychom si poridili nadherny bytecek? A zili si tam jako dve normalni existence? Proc to pro nas bylo tak tezke?  V hlave mi utkvela veta: „Clovek stravi tolik casu, aby nasel opravdovou lasku a kdyz ji konecne najde, tak zjisti, ze s ni nemuze zit“. Zvlastni, ale prihodne. I tak jsem tajne doufala, ze za rok ... snad za rok uz budeme stastne spolu dohodnuti, kde se tedy usadime a vsechno bude fajn.

     V sobotu jsme byli cela parta aupairu parit a v nedeli se odpocivalo :-))).

linkuj.cz vybrali.sme.sk