Jeli jsme se podivat do Sidi Bou Said: "Kdyz jsem byl malej, tak mne sem parkrat zavezl dedecek. Tenkrat tady skoro jeste nebyli turisti  a dedecek tomu tady rikal  misto "Sidi Bou Said", "Bab al Jannah" tzn. "Brana do nebe."  Docela se to na tohle misto hodi...“ Sidi Bou je uz na prvni pohled turisticka past. Ovsem past, do ktere se radi nechate chytit znovu a znovu, najednou vam vubec nevadi hlasiti turisti, co je jich plna ulice... vlastne jen jedna ulice, se schodama, ma jich byt 132, ale ja je nepocitala a par postranich malych ulicek. Prohlizela jsem si bile dekorativni klece na ptaky, jeden muz pozoval na rohu se sokolem, prodavaly se jasminy a jasminove vonavky a sisy (vodni dymky) ruznych velikosti a ruzne sladkosti, az jsme dosli na konec schodu  ke spouste krasnych a romanickych kavarnicek s vyhledem na more a pristav.

     Vsechny domy maji v Sidi Bou maji bile zdi a syte modre dvere s okenicemi. Sli jsme na jednu terasu s vyhledem nad tunisky zaliv. Pod nami smaragdove more, spousta vuni z kvetu a stromu, ktere jsem nedokazala pojmenovat, ale mely nadherne cervene kvety ... objednali  jsme si mintovy caj posypany pistaciovymi orisky. Cisnici chodili v cernych sakach a muselo jim byt desne horko, az mi jich bylo lito. Sidi Bou Said je opravdu skvost Stredozemniho pobrezi. Nedivila jsem se, ze je to zamilovane misto mnoha basniku a maliru. Vyhlidka odsud byla tak uzasna! Bylo to opravdu jako v raji a Hamadimu najednou vubec nevadilo mne libat na verejnosti.  Sidi Bou je pro milence primo stvoreno. Legenda rika, ze pry Buh privedl prave sem krale Ludvika (nevim kolikateho), zoufaleho, a s bolavym srdcem, do tohoto mista, kde vzduch vonel jasminem a cyprisi. Zamiloval se do krasne berberske princezny, zmenil si jmeno na Sidi bou Said a stal se patronem tehle vesnicky, kde pak zil v klidu, miru a meditacich. 

     Mozna tu svoji princeznu taky nekde v techto mistech drzel v naruci, taky ji septal nezne habibati, nhebek barcha..." (miláčku, miluji tě). Kdyz si tady neco budes prat," rekl mi Hamadi, "tak se ti to splni. Rika se, ze je to tady kouzelne misto". Zacala jsem premyslet, co bych si mela prat .... asi abych se nikdy nemusela s nim rozloucit!! Jsem ale blazen, uvedomila jsem si hned. Ja prece musim do Kanady a on...vezme si nejakou Tunisanku, bude s ni mit nekolik deti... a byla jsem z toho najednou desne smutna, ze to takhle musi skoncit. Vtom se mne zeptal, co jsem si prala. "A smi se to rikat nahlas, nezrusi se tim to kouzlo?"  "Ne, ale kdyz dva si budou prat totez, tak se jim to urcite splni. Prala sis to co ja?"  "Nevim, co sis pral ty". Zastavil se uprostred ulice a polibil mne: "Abychom se nemuseli nikdy loucit!". Slunicko uz zapadlo a najednou mi zacala byt zima. Byl to nemozny sen. Strasne neradi jsme odjizdeli. Muj krasny divoky Arab... Myslim, ze ten vecer, kdybych mela moznost, tak bych ho pozvala dovnitr. Ale neslo to.

 Pocasi se najednou zase hodne zmenilo. Byl leden a vratila se nam ta zima, co jsem zazila uz v listopadu v Radezu. Dest, vlhko,vitr, v byte se nastesti topilo, takze tam bylo docela prijemne. Venku to bylo horsi, ale sedet cely den doma, to bylo uz nad moje sily. Chybely mi knizky, spokojila bych se i francouzskou televizi... ale nebyla. Proste jakkoliv zabit cas. To jsem zjistila, ze je muj nejvetsi problem. Probudit se rano a vedet, ze nemam az do dalsiho rana co delat. Ze nemam vlastne co delat az do patku, a vic a vic pro mne bylo dulezite, kdyz prijel Hamadi. Byla jsem na nem zavisla daleko vic, nez driv na Alainovi a Saide, ale bylo to uplne jine. Dny bez nej se neskutecne vlekly.

     Na souku, ktery byl pod strechou aspon neprselo. Mohla jsem se stavit u Latifa na caj, podivat se na svuj koberec a popovidat si o Hamadim. Latif mne seznamil se spoustou svych pratel, u kterych jsem vypila hektoliktry caje, abych neurazila a seznamila jsem se i trochu s tim, jak to tady chodi. Jednou k Latifovi prisli nejaci Americane v pruvodu mladeho Tunisana, prestavil jim ho jako sveho strycka, ktery je na rozdil od vsech jinych obchodniku ten jediny poctivy. Latif je uvital ve dverich s rukou na srdci, predstavil mne a nabidl caj. Americane se chvili zdrahali, ale asi uz je bolely nohy a posezeni v kramku privitali, zvlast kdyz videli mne, pohodlne usazenou a zutou na pohovce, pred sebou sklenici caje. Latif jim dlouze vysvetloval, jak je stastny, ze ho poctili svoji navstevou, proste takove ty arabske kvetnate recicky pred vrazdenim beranku. Choval se, jako by mel cely den cas jen pro ne a byli to jeho nejlepsi pratele.

     Americane se pochopitelne zajimali o mne a Latif jim rekl, ze jsem snoubenka jeho pritele, a prisla jsem si k nemu pro koberec, coz vyvolalo opet plno otazek z jejich strany, hlavne o snoubenci pochopitelne. "Opravdu ma tak levne a dobre veci?" zeptala se mne pani, kdyz Latif odesel pro caj.

"Opravdu", sdelila jsem jim pravdu, nakonec ja dostala koberecek zadarmo, ze? Latif s nimi hovoril o Tunisu, doporucoval kam maji jit ... o kobercich ani zminka. Nakonec zacala sama Americanka a Latif se tvaril, ze uplne zapomnel, ze nejake koberce prodava. Ukazala na koberecek stredni velikosti a zeptala se kolik stoji. Latif ji rekl nehoraznou cenu: 180 dinaru, ale zacal ji hned nabizet jine levnejsi veci – o koberecku uz ani slovo. Jenze Americanka chtela ten jeden jediny.

     Ja jen zirala, jak se Latif rozjel. "Tenhle koberec madam, je velmi drahy, ale je to skvost! Je 70 let stary, to bys neverila, vid? Je barveny prirodnimi barvami, vidis? Madam, ta cerna barva je ze slupek granatoveho jablka, modra z indiga a zluta je z hub, co rostou na pistaciich". Bylo to uzasne predstaveni a ja jsem je vylozene vychutnavala." Ne, nevim, jestli ho opravdu chci prodat. Je to muj nejkrasnejsi koberec, insallah!“ Chytil se za srdce, jako by byl v bolesti a skoro zavzlykal. Mas moc dobre oci, madam, zes ho hned uvidela. Ten koberec je neznicitelny!  Az ty zemres, on bude stale vypadat jak novy a tvoji vnuci se za tebe budou modlit, kdykoliv se na nej podivaji!"

Ani nevim, jak se stalo, ze Americanka mu dala celych 180 dinaru a vubec nesmlouvala. Latif velice dekoval, tvaril se sice spokojene, ale rekl mi pak, ze ti lidi neumi smlouvat, ani kdyz nasadi takovou cenu a ze takovy obchod neni zadna zabava.

     "To byl tvuj synovec?" zajimala jsem se. Zasmal se, "ale kdepak,  jenom kdyz mi privede nejake turisty, tak mu dam provizi z prodeje."

"Aha", vzpomnela jsem si na Kairouvan. Tatinek nebo strycek, bylo mi uplne jasne, jak se to zrovna hodi! Prisla jsem domu  v pobavene nalade. Ta mne ovsem hned presla, kdyz  madame Laplace mne uz ve dverich bez obvykleho usmevu sdelila: "Ztratila se mi penezenka. Zijeme tu samy dve, tak jsi mi ji ukradla ty a kdyz ji hned nevratis, tak zavolam na emigracni urad!"

Alena Kenedy, Yukon, Kanada

linkuj.cz vybrali.sme.sk