Žijeme v době, kdy psychologie je vědou váženou, a tak zde mohu směle prohlásit, že moje poněkud neobvyklá reakce má hlubší psychologické příčiny. Málem jsem totiž místo spokojeného manželství trávila pár let za mřížemi. Ostatně, posuďte sami.

     Bylo to v době mých vysokoškolských studií, když jsem se seznámila s jedním mladíkem, taky vysokoškolákem. Tehdy jsme jezdili v době svého volna na povinné brigády na venkov, ale nám to ani nijak nevadilo, snažili jsme se to vykompenzovat, a tak se večer šlo v partě do kina, na diskotéku, nebo se jen tak u lahvinky povídalo, zpívalo. Jednou, na jakési bramborové brigádě, jsme večer navštívili v místní hospůdce pravou nefalšovanou vesnickou taneční zábavu. Naše parta zabrala jeden stůl kdesi mimo hlavní dění, zatímco zbytek sálku patřil místním jinochům a děvám. My oblečení do džín a triček, oni v tesilových oblecích a krimplenových šatech. Zkrátka – byla to pro ně důležitá společenská událost, pro nás trošku „z nouze ctnost“, ale milá. 

     Postupně se zábava rozproudila, časem přibývalo těch, na nichž alkohol zanechával viditelné stopy. Naše skupina zábavu spíše pozorovala, občas jsme si zatancovali, ale představa, že musíme brzy ráno vstávat a být fit na celodenní práci, nás přece jen svazovala. Najednou přišel potácivým krokem k našemu stolu jeden místní krasavec, vymóděný podle tamějších norem, ruce v kapsách, postavil se přede mne a mezi škytáním hlasitě pronášel: „ Mám takovej blbej dojem, že si se mnou pudeš zatancovat!“ Očima zamířil kamsi do neurčita, a v ten moment se všichni naši kluci zvedli jak jeden muž a dali mu najevo, že tímto způsobem se nekomunikuje. Mladík se odpotácel,  a tak jsme usoudili, že pro dnešek stačilo. Zaplatili jsme a odešli. Cestou na ubytovnu se mne ujal jeden pohledný, milý a chytrý student, jeho péče byla opětována, zkrátka a dobře – začali jsme spolu chodit.

     Náš vztah se zdárně vyvíjel, a to tak zdárně, že po nějaké době jsme oba usoudili, že při tak vážné známosti je nutné učinit seznámení s rodiči. Popravdě, odkládali jsme to nějakou dobu, až jsme se rozhodli konečně vše zrealizovat. Takže nejprve jel on k našim,  pak byla na řadě návštěva jeho rodiny. Připravovala jsem se pečlivě, hlavně abych nevypadala moc nápadně, naučila jsem se líčit téměř neznatelně, koupila jsem si velmi střízlivé oblečení ve  stylu „ šedá myš“.

     Nastal den „D“. Ráno jsem vstala – nevyspalá, ztrémovaná, nicméně odhodlaná podstoupit zkoušku ohněm. Cestu jsem provzdychala, ale můj přítel byl jako vždy dobře naladěný a neustále mne ujišťoval, že to bude vše O.K. Snažil se mě uklidňovat i tím, že odváděl moji pozornost. A tak jsme probírali termíny zkoušek, kdy a jaké předměty nás čekají. A při tom bilancování si on najednou uvědomil, že si nějak popletl datum, zkrátka byl o den napřed. Jenže – jako naschvál – právě v  tu inkriminovanou dobu jeho rodiče byli mimo domov,  pro změnu jeli navštívit nějaké příbuzné. Nakonec jsme ale usoudili, že se nic neděje, vždyť klíče od bytu má, tak tam na rodiče prostě a jednoduše počkáme. V podstatě o nic nejde. Trochu se mi ulevilo, nic není tak hrozné, jak to zprvu vypadá. Konečně konečná. Vystupovat... Zase se mi sevřel žaludek, ale přikázala jsem si klid.

     Cestou se můj nastávající rozhodl, že rychle půjde koupit něco k snědku, abychom nehladověli, než rodiče dorazí. Dovedl mě tedy před dům, vlastně bytovku, kde bydleli, dal mi do ruky klíče od bytu a se slovy: „Udělej si pohodlí, já jsem hned zpátky“, odeběhl. Měl naspěch, bylo to v sobotu dopoledne, zavírací doba se blížila. Odhodlaně jsem vkročila do domu a jala se hledat ten správný byt. Našla jsem to ihned, jmenovka seděla. Pro jistotu jsem zazvonila, dle očekávání nešel nikdo otevřít, začala jsem tedy odemykat. Pozor! Nějak se ten v ruce připravený  klíč sesmekl zpět  mezi ostatní na svazku  a já měla před sebou úkol najít ten správný. Kupodivu to byl hned ten druhý. Nesměle jsem vešla, nebylo těžké se zorientovat, za chvíli jsem už spokojeně seděla v obýváku v křesle a čekala na snoubence. Únava, rozčílení a nevyspání vykonaly své. Usnula jsem tvrdým spánkem.

     Jenže, co poté následovalo, bylo jak ve špatném filmu. Probudil mě příšerný řev mužského hlubokého hlasu. Nade mnou stál brunátný hromotluk, valil na mě oči a  řval, cože to dělám v jeho bytě? Nepředstavitelně jsem se lekla, vyletěla z křesla ve snaze se obhájit, jenže odjakživa labilní, nějak se mi to nevedlo, navíc se mi udělalo mdlo, do toho jsem koktala, že já nic, to se vysvětlí... Jenže hromotluk byl rázný a navíc muž činu. Hnal se k telefonu, vytáčel číslo a burácel, že volá „ esenbáky“.

      Události  dostaly rychlý spád. Příslušníci VB tu byli coby dup. Přišli, začali se vyptávat, já se snažila vše vysvětlit, ale jaksi mezi vzlykoty a koktáním mi to moc nešlo. Následující slova: „slečno, pojedeme k nám a tam nám to vysvětlíte“, vyplynula z celé situace logicky, stejně jako „ no a pán pojede taky, to aby se mohl podepsat protokol“. Cesta k autu, lemovaná zvědavými pohledy sousedů, nebyla naštěstí dlouhá.

      Na okrsku jsem se trošičku uklidnila, hlavně když jsem byla z dosahu onoho člověka, který si nedal vysvětlit, že jsem jeho, možná, snad, budoucí snacha. Jenže ouha, tam se zjistilo, že on žádného syna nemá! Tak to už jsem byla blízká amoku, nebo spíš stavu nepříčetnosti, ale takového tichého, kdy se vám chce umřít. Vyšetřovatel byl však trpělivý a postupně rozkrýval a rozmotával tu záhadu, až se ukázalo, že ten cholerik je vlastně strýc mého snoubence, že dal mému snoubenci klíč od bytu, aby mu občas dohlédl na domácnost, když odjíždí za prací apod. Takže se pomalu a jistě vysvětlilo, že jména jsou na vizitkách stejná a proč klíč do zámku pasuje... Že nešlo o úmyslné vloupání, ale o politováníhodný omyl (vždyť já přeci netušila, že v domě je příbuzný téhož příjmení.) Zapsáno, zaprotokolováno, podepsáno. Z náměstí za chvíli jel autobus zpátky a my se strýcem seděli vedle sebe; on jen zakoktal nějakou omluvu, já též, ale jinak jsme moc nemluvili.

     Před bytovkou čekal můj přítel, „dobře“ informovaný všímavými sousedy o tom, co se přihodilo. Konečně jsme byli u něho doma a vzájemně si vysvětlovali, jak se vše seběhlo. Neodpustila jsem si jedovaté poznámky a výčitky za to, že mě zapomněl upozornit na dvě stejné jmenovky a hlavně, že mě neuvedl do toho správného bytu sám. A v duchu jsem si ještě pomyslela, že místo O.K. to je spíš K.O.  Za další chvíli se vrátili rodiče, také si vyslechli celou historku a protože mají oba smysl pro humor, a tak to přijali s úsměvem a nadhledem. Začala jsem se uklidňovat a nacházet ztracenou rovnováhu.

     A strýc? Druhý den mi přinesl velkou kytici a bonboniéru na usmířenou. Svatbu jsme měli do roka a do dne, ale takový nervák, jako při mé první návštěvě v manželově rodině, jsem ani při chystání své veselky nezažila. Hledejte nějakou logiku mezi pojmy brigáda, opilý mladík, rodiče, návštěva, strýc, totožné příjmení, klíč, příslušník VB a svatba.Vidíte, život to umí!

     A hádejte, kdo nám nejčastěji hlídá naše děti, když si potřebujeme něco zařídit? No přeci ten už hodný a všemi milovaný strýček, důvěrně námi zvaný Hromburác.

Irena Malá, Brno

linkuj.cz vybrali.sme.sk