Přemýšlel jsem o tom, co mne vedlo k tomu, abych si v krátké době poté, co mi moje přítelkyně poprvé oznámila, že si u mne sbalí věci a končí, založil účet na Rande a zatvářil se tam jako opuštěné štěně. Bylo to ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že jsem dal víc, než jsem dostal, že moje dobré úmysly a láska nebyly vyslyšeny a kdy jsem cítil selhání. V jejích očích to vypadá samozřejmě následovně: během pár hodin na mne zapomněl a hledá si okamžitě jinou — to jsem pro něj nebyla víc, než kus masa, děvka, kterou vymění za jinou?
     Jenže – s námi muži je to trochu složitější. Mnoho mužů po hádce s přítelkyní vyhledá třeba prostitutku — ne proto, že by tak nutně potřebovali sex — oni si hojí ránu na svém nitru. Vykonávají svoji malou pomstu, o které se partnerka většinou ani nedozví. Žena, když se mstí muži, tak mu to většinou dá "vyžrat" napřímo a ztropí mu scénu. Ne tak muž — ten si potřebuje někde jinde dokázat, že je chlap, že o něj někdo stojí a že dotyčná může jen trpce litovat.
     Ne, nevyrovnal jsem se jedním šmahem se svou minulostí, ne, neměním ženy ve svém srdci jako saka ve skříni. Cítím se odmítnutý, ve svém Račím znamení ublížený, nepochopený a nevyslyšený. Není to otázka skutečné viny a neviny ve chvíli ukončení vztahu, nejde až tak o pragmatické posouzení toho, kdo měl větší pravdu — sám za sebe, čistě egoisticky mám pocit, že jsem nabídl maximum a ono to nestačilo.
     Když se to před týdnem změnilo a konec se nekonal, nebylo třeba ani této psychologické berly, bránící tomu, abych se nerozsypal a nekoukal celý den prázdně do počítače, neschopen kloudné práce. Text byl odstraněn, pacient odpojen od podpůrných přístrojů, bránících psychické sebedestrukci. Naplno se slavil návrat a myšlenky na cizí imaginární ženu byly v nedohlednu.
     Nicméně, úder přišel znovu a byl dokonán. Zalit mořem slz. A druhý den? Muž šel vykonat svou pomstu a zalátat díru ve své duši. Napsat světu, co všechno mu chybí a to byla rozhodně pravda. Napsat, že předchozí vztahy odvál vítr... bylo to skřípění zubů a dělání jako že "mně to přece neporazí". A dopadlo to špatně.
     Jak jsem jen mohl? Jsem takový cynik a asociál? Bohové... naordinoval jsem si terapii, ze strachu před vlastní bolestí a prázdnotou. Nedokáže mne toho zbavit, ale funguje jako anestetikum. Způsobuje místní znecitlivění. Věci nejsou nikdy tak jednoduché, jak se zdají.

     Rok krásného vztahu skutečně nedokážu ze dne na den odmazat a ani tu dívku, se kterou jsme se nerozešli kvůli nedostatku lásky, ale kvůli zásadní neshodě nad obrazem budoucnosti. Chtěl bych ji zpátky, moje srdce by ji chtělo, ačkoliv rozum ví o konfliktu, který nás rozdělil. A ano, ačkoliv jistě někde může být nebo dokonce je nějaká "neznámá", která by se ke mně hodila lépe, nehledal bych ji od minuty, jen kdybych věděl, že Ona změní názor a budeme zase spolu.

     Byla to ale ona, kdo mne vydal světu všanc a učinil mne "svobodným" pro ostatní ženy. Já to nechtěl, ale stalo se. Dávám tedy světu na odiv — ona mne nechce — chcete mně?
Skutečně to znamená, že ji nemiluji?

Darien, Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk