Dovolenou jsme často trávili s rodinou mé sestry, která vždy se svým manželem vše zorganizovala. Bylo to fajn, legrace se užilo habaděj, děti se nenudily, my dospěláci taky ne. Nebudu přehánět, když řeknu, že jsme se vždycky prosmáli až k závěru dovolené. Naše společné prázdniny se odehrávaly v duchu pronajatá chatka – společné výlety do přírody – společné vaření – společné vymýšlení legrácek. Utužovaly se rodinné vazby a bez nadsázky mohu dosvědčit, že nás to nabilo pozitivní energií pro celý zbývající čas do příští dovolené.

     Před pár lety jsme se vydali trávit dovolenou na Vysočinu. Ubytování jsme měli opět v chatce, přesněji řečeno v podnikové chatě, kterou jsme měli jen pro naše dvě rodiny. Sestra s manželem se nastěhovali do přízemí, pěkného obývacího pokoje, kde byla mj. sedací souprava, která se dala jednoduše rozložit na lůžko. Ostatní členové výpravy obsadili místa v patře – všechny děti dostaly hezkou a  velkou společnou místnost – ložnici, a my s manželem protější rozkošný pokojík, akorát pro dva, s balkónkem a výhledem na les. Paráda. Co víc si může přát „Homo sapiens panelakiensis“ (uspořádání popisuji proto, že bude mít vliv na další vývoj událostí). Dovolená probíhala tak, jak jsme byli zvyklí z let minulých – legrace, pohyb, večerní táboráky, vzpomínání, zkrátka romantika. Pohoda největší. Dnešní teenageři by to zhodnotili jako „cool“, neboť jsme byli „free“.

     Jak už to ale bývá, i v nejlepším případě se najde něco, co není úplně dokonalé. A bylo to i zde. Každé hnutí, každé vrznutí, každý sebemenší pohyb nebo mluvení v chatě a jejím okolí  bylo slyšet všude. Cožpak ve dne, to člověk nevnímá téměř vůbec. S výjimkou toho, když si jde jeden utrmácen výbornou polední krmí schrupnout, tak holt to schrupnutí není tak dlouhé a vydatné, protože chození a mluvení ostatních přece jen ruší. Ale to se hravě překoná. A po večerce? To je každý příjemně unavený, že nějaké to převalování na vrzajících  gaučích, vycházející z ostatních místností, se stává běžnou akustickou kulisou, nikoliv přehnaně rušivou, která postupně utichá tak, jak jednotliví obyvatelé podléhají spánku.

     Máte pravdu, pokud přemýšlíte i o půvabnějších činnostech – tenké zdi, rozvrzaný nábytek, děti v relativní blízkosti,i když  prostorem oddělené, to vše nepřeje milostnému životu, zatímco sám fakt bezstarostného trávení času a letní sluníčko provokují ty správné hormony... Jenže důsledek přísné výchovy je silnější, a tak se ovládnete, aby vám zítra nemuselo být před ostatními trapně.

     Nastal jeden z mnoha večerů, kdy se opět všichni odebrali do svých pelíšků. Po chvíli byly slyšet známé zvuky – rozkládání gaučů v obýváku, rozestýlání, uléhání, občasné převalení, doprovázené známým vrzavým a skřípavým zvukem. Jenže – po chvíli ty zvuky byly jaksi intenzivnější, pravidelnější, no prostě nepřestávaly, ba právě naopak. Když už se zdálo, že je po všem, bylo slyšet pobíhání, sprchování, ruch – a všechno znova a  znova... Umíte si představit, jak asi pracuje fantazie podnícená několikadenním sexuálním půstem?! A jak se má cítit člověk, který se ovládá, ze slušnosti, když je na návštěvě, zatímco druzí ne a kašlou na morálku? „A vůbec, muži můj, slyšíš to taky, tak co s tím uděláme?“ Můj manžel i já jsme nakonec – a dlužno podotknout, že velmi rádi – následovali příkladu mé sestry a švagra... a podlehli jsme...

     Naše lůžka byla naštěstí pevnější, než rozkládací pohovky v místnosti pod námi (dát matrace na zem jsme jaksi nestihli), takže okolí nejspíš nic neregistrovalo (ale jeden nikdy neví). Ráno, když jsem scházela ze schodů, zahlédla jsem svoji sestru, jak sedí v jídelně u stolu, jakási zvadlá, což mi bylo trochu podezřelé, ale moje euforie z prožité noci byla velká a sobecká.

     Usměvavá a zářící jsem se jala na ni mrkat, potutelně se usmívat, zdvihat palec, pak ukazovat známé „véčko“ a vše komentovat  slovy: „ Tak có, u nás dobrýý, a co vy, taky dobrýý, né?!?“ Odpovědí mi byl nechápavý a  kamenný obličej, skelný a unavený  zrak, shrbená záda a po chvíli úprk s rukou před ústy na místo, kam se občas chodívá – na WC. Pak sprcha a návrat osoby evidentně zničené. Pak mi teprve byla schopná vysvětlit, cože se děje... Ach ouvej, jí bylo celou noc špatně, má teplotu, bolí ji klouby, má zažívací potíže (bacil horemdolem), že oka nezamhouřila a strávila tak bezesnou noc mezi záchodem, sprchou  a postelí, kde ne a ne najít tu správnou polohu, aby se jí aspoň trochu  ulevilo...

Uložila jsem ji tedy, začala o ni pečovat a vyprávět, jak jsme ji v jejím domnělém počínání s manželem následovali. Ačkoli utrápená, přesto se nemohla nesmát a prý jí hned bylo líp. Samozřejmě, že to dává k dobru na různých přátelských posezeních k pobavení a má to prý vždy velký úspěch.

P.S. Nedávno pan Šíp vzpomínal v jednom  televizním pořadu na jeden svůj erotický zážitek z mládí. To prý takhle po odjezdu rodičů měl k dispozici volný byt, a pozval kamarády a kamarádky na mejdan. A protože i mejdan končí, odebrali se účastníci ke spaní. Jednu dvojici uložil ke spánku do ložnice rodičů sousedící s obývákem, ve kterém pro změnu uložil sebe a jednu svou tehdejší kamarádku. Po chvíli zaregistroval z ložnice oddělené od obývacího pokoje jen závěsem ony známé, pravidelné, rytmické zvuky. Bylo jasno. Jemu i jeho dívce. A přidali se tedy, proč ne? Jenže vedle byli lepší, ony zvuky byly slyšet pořád. V obýváku nemohli přece zůstat pozadu... Situace byla stejná po několik hodin. Když už obýváková dvojice rezignovala, šel pan Šíp na výzvědy, ale aby nevypadal nezdvořile, nesl tomu druhému páru jako něco k pití. Po obhlédnutí situace mu bylo vše jasné: ložnicový pár měl půlnoc – jen na nočním stolku byl puštěný magnetofon, tehdy dvoukotoučový, který běžel naprázdno...Na jedné hlavici se otáčel a otáčel namotaný magnetofonový pásek – původce onoho rytmického, jinak tak typického zvuku.

A tak – jak říkám – exempla trahunt…

Irena Malá, Brno

linkuj.cz vybrali.sme.sk