A tak uz jsem si predbezne rekla, ze to teda vezmu a zacnu se ucit trosku dopredu, protoze jinak bych na te hodine koukala asi dost divne, vzhledem k me stale spatne anglictine. Kurzy anglictiny mne cekaji v zari; na to se take nesmirne tesim, protoze se sice domluvim, ale moje gramatika je des a bes.

Ve stredu mi bylo hodne smutno. Premyslela jsem o mem ukolu tady a proc tu vlastne jsem. Do toho prisli dva ohromni chlapici s hadicemi a jakoze jdou strikat barak! Bylo opravdu vtipne videt, jak Americane myji barak. Pak z jednoho vylezlo, ze se mu velice libi muj prizvuk, a to uz jsem byla spravne naladena.

Tak jsem zajela jen tak na klaboseni k Dase, ktera je v predposlednim rocniku psychologie. Za dva roky z ni bude psycholozka. Presne takoveho cloveka u sebe potrebuju! Po kratkem rozhovoru s Dasi domacim jsem si i overila, ze moje mluvena nemcina se vytraci opravdu rychle. Nebyla jsem schopna vymyslet kloudnou vetu. Vazne sila, sama jsem z toho byla vyvedena z miry. Mimo jine jsem se dozvedela (rozumela jsem stale jeste dobre), ze rodice domaciho studovali prumyslovku ve meste, kde bydlim. Tak to byl opravdu sok, hned me to privedlo na myslenku, jak je ten svet maly...

Na patek uz jsem mela naplanovanou oslavu Evky narozenin a take oslavy meho dvoumesicniho pobytu tady v Americe. S chuti jsem se tedy vrhla do viru oslav. Slavilo se u Evky doma, mela to spojene s hlidanim sve dvoulete sverenkyne. Rodice se tradicne vytratili nahoru do pokoje, a tak jsme mely alespon pokoj i my. Vsechny tri jsme si nasadily narozeninove cepicky a uz se mohlo zacit. Pro dvouletou dcerku si asi okolo jedenacte prisli rodice a vzali si ji k sobe nahoru. Pak uz jsme s Evkou pokracovaly soukrome. Vsechno jsme si natocily a udelaly si uprostred noci vylet po okoli. Nechtelo se nam prevlekat, a tak jsme vyrazily v pyzamech. Ja mela modre s chobotnici a Evka uplne to same ve fialovem, jen s pejskem. Ani jsem nenasla boty, ale vubec me to nevadilo. Bylo celkem teplo, a jak rikam – noc, neco okolo druhe rano. Najednou se za nami ozval celkem znamy hlas. Otocime se a tam stoji Evci domaci,  snazici se do nas natlacit jakesi rozumy. Ja jsem mu vubec nerozumela a Evka vubec nechapala, co se deje: ze pry se pta na nejake barvy nebo co. A tak jsme tam tak staly a premyslely, co z toho asi vyplyne. Rano jsme se dozvedely, ze se ptal na jakesi seky, tak jsme se musely obe pousmat, jestli nakonec i on nebyl „malo“ pri smyslech.

Predposledni den tydne jsem prozila pri rozjimani se slovenskou aupairkou Magdou, ktera zije s rodinkou v mestecku asi hodinu vzdalenem od Charlestonu. Rodinka vlastni hodne aut, ale samozrejme pri kazdem dotazu na moznost vypujceni toho nejstarsiho skopku vzdy vymysli nejakou novou vymluvu, aby se auto jakoze neopotrebovavalo. Nejake vikendy ma ale Magda preci jen volne a take musi jezdit do Charlestonu do skoly, takze zkratka nekdy jsou i jejich vymluvy kratke :-)).

Prilezitostne jsem se take dozvedela, ze si Magda i v tak malem mestecku poradila a nasla si napadnika, Jessieho. Zatim to vypada jako perspektivni vztah. Ja jsem se souzila nad svymi trablemi nebo spis si smutnila, protoze jsem vedela, ze ted stejne s nicim nejspis nehnu.

Jeste vam musim rict – poridila jsem si fantasticky novy model – "Motyl"; sehnala jsem ho v sekaci za par drobnych. No – a Evca prohlasila, ze kdyz budu vypadat „takhle“, tak se mnou teda nikam nejde.

OK – smula – tak ten nadherny motyl skoncil nekde v hloubi meho satniku. Pritom to byl taaakovy hezky top :-))).

Katka Kolářová, Charleston, USA

linkuj.cz vybrali.sme.sk