Což mělo v pozdějších letech ten dopad, že jsem sice netušila, který ze skupiny ABBA je Bjorn a který Benny, ale mohla jsem vylíčit spolužačkám roztomilé detaily představení Mamzelle Nitouche. Spolužačky si poťukaly na čelo a odešly mě pomlouvat do kroužku chlapců. Nebo kdoví, možná jsem jim ani za to nestála. Byla jsem vždy dítě ztrémované, neschopné se prosadit a vůbec promluvit nahlas. Za přednes básně nebo písně jsem pravidelně dostávala dvojky ne proto, že bych neznala slova, ale protože můj projev nebyl slyšet ani k učitelovu stolku. Navíc jsem tím většinu učitelů asi štvala a získala si tak jejich antipatie navzdory tomu, že jsem byla dítě hodné a nekonfliktní. A teď si mě představte na jevišti-co jsem si asi představovala, že tam budu dělat?  Herečkou jsem v letech předškolních a raných školních, myslím, chtěla být převážně proto, že jsem se těšila do své herecké šatny. Těšila jsem se na nekonečná skladiště šatů a krinolín, které si budu moci zkoušet. Šlo mi o legální možnost, hrát si na princeznu. Nicméně jsem v letech pozdějších rozumně zvážila své výše popsané indispozice a herečku jsem pověsila na hřebík. Chvíli jsem se sice ještě pokoušela o loutkoherečku, protože ve chvíli, kdy jsem na jeviště strkala loutku a ne svůj vlastní nos, můj hlas fungoval a byl slyšet normálně, jenže ve čtrnácti, v kroužku kam chodili osmiletí, jsem se přecejenom cítila kapku přerostlá. 

     Múz jsem se ale nevzdala tak snadno. Výtvarný kroužek se mi také líbil. Nelíbilo se mi pouze, že lektorka, která podobně jako v kroužku loutkohereckém jásala na výtvory osmiletých malířů, mě odbývala zdvořilým úsměvem a tichým slovem „Pěkné.“

     Přišla puberta a s ní jiná přání. Představa herečky se v rámci pochvaly mých dlouhých nohou změnila na představu modelky. Navíc modelky nemusí mluvit, jenom se neosobně usmívat. To jsem si přečetla v nějaké detektivce, když jsem šla na jediný casting v mém životě. Šla jsem tam připravená na to, že mi položí otázku: „Jaká má podle vás manekýnka být?“ a já je ohromím inteligentní odpovědí: “Neosobní, aby přesvědčila jakoukoliv zákaznici, že ten model bude skvěle vypadat i na ní.“ Otázky mi však nikdo nekladl, chtěli po nás pouze ukázku chůze, a to jsem zřejmě dokázala být neosobní natolik, že jsem nezaujala. Zázračná kariéra objevené hvězdy se nekonala.

     Pod vlivem četby jsem zase později usoudila, že bych mohla být veterinářkou. Nadšeně jsem četla "co by se veterináři státi mělo i nemělo" a dokonce s jedním známým objela asi tři návštěvy kočiček a pejsků. Když mě však upozornil, že k jeho praxi ale také patří krávy, nedejbože býci, opustila jsem tuto svoji pomýlenou aktivitu.

     Měla jsem v tom stále nějak zmatek. Recitovala jsem si s Viktorem Dykem „Mám také ctižádost, či to, co takto zovou….“, ale ve skutečnosti jsem neměla žádnou. Po maturitě jsem se stala kresličkou technických výkresů, což rozhodně nebylo moje vysněné povolání, ale nebylo to povolání vůbec špatné. Ono naučíte-li se nakreslit tuží rovnou – třeba metr dlouhou čáru, nebo nezkazit hotový výkres třeba při posledním doškrabování a čištění, jste pak na to právem  hrdi. V podniku, kde jsem pracovala navíc byla součástí vybavení fotokomora, což mě nadchlo. Fotky mě v dětství učil dělat tatínek a navíc jsem disponovala jakýms-takýms vkusem. Rozhodla jsem tedy znovu pošimrat Múzy a postavit se do fronty za jména Drtikol, Sudek, Stano…Vždy po práci jsem zůstávala o několik dlouhých hodin déle a ráno pak nosila kolegům v kanceláři na ocenění své výtvory. Šedesátiletý kolega, který mě stejným způsobem zaučoval kreslení, vždycky nakrabatil čelo a pravil: „Ilonko, mně se to zdá šedivý a tady máte ňákej chlup“. Skřípala jsem zuby, nicméně stejně jako výkresy, časem i dílka přinášená z fotokomory zkvalitněla. A přišel slavný rok 1989 a vytratil se zájem o technické kreslení (počítače) i o černobílou fotku. Najednou byl barevný film stejně drahý, stejně dostupný a člověk, zaměřující světelnost expozimetrem, vypadal jako UFO.

     Ne, to nebyl jediný důvod. Stala jsem se matkou. Druhá dcera přišla na svět dva roky po té první a zkuste si pak zablokovat koupelnu třeba na tři dny v kuse. A zkuste se tam na tři hodiny zavřít…. Po mateřské přišla ještě jedna krásná příležitost – počítačová animace. Představte si, kterak sedíte v kanceláři s dalšími deseti různě starými, různě zralými a různě ulítlými dospěláky a snažíte se brát vážně tu placatou myš, co máte na obrazovce. Jenže i to byla práce, která jsouc na objednávku, jednoho dne skončila. A ředitelé grafických studií nad mou praxí (a dvěma dětmi) jenom vrtěli hlavou.

     O jednom povolání bezpečně vím, že mě osudově minulo. Sledovávala jsem pravidelně, když běžel, pořad Videostop. A jednomu z hlavních protagonistů jsem strašně záviděla jeho obor. Ne, nebyl to Jan Rosák. Přála jsem si, být „Karlou Čáslavskou“ a mít možnost se prohrabávat filmovým archivem. Staré české filmy – ať archivní záznamy nebo komedie. mě zvláštně vzrušovaly. Možná to byla vazba na mého tatínka, na prázdninové dny strávené v různých kinech a o malinko větší povědomí o českých filmových produktech. Ale vzpomněla jsem si pozdě a na mém místě už seděl Karel Čáslavský. Dokonce vypadal, že už tam sedí řadu let a svému oboru rozumí o trochu lépe než já. S dvěma dcerami na krku jsem se zodpovědně rozhodla, že mu to místo i nadále nechám. 

    No, zkusila jsem pak několik oborů, ve kterých se mi zdálo, že bych v nich mohla být dobrá, ale nikdy to nebylo nic vysněného. Každá práce se mi ale něčím líbila a já často vzpomínala na výrok jednoho kolegy inženýra z prvního zaměstnání, který říkal: „Člověk buď pracuje rád, nebo pracuje nerad a pokud pracuje rád, tak je jedno. jestli zrovna řídí letadla nebo dejme tomu skládá uhlí.“  Pracovala jsem tedy ráda a bez velkých ambicí. 

     Když si to teď (kvůli Kudlance) zrekapituluji, mohu slovy klasika zvolat:  „Vším čím jsem byl, jsem byl rád ---- dokonce i tím, čím jsem nebyl! 

Ilona Hervertová, Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk