Já měla stejný dětský sen, máma je taky sestra, dlouhý čas na neurologii ve fakultce a byla ráda, že mě tyhle touhy opustily (dětská sestra bych být chtěla pořád). Sestřičky vždycky ráda vidím, obdivuju je, zlý člověk by si tohle povolání nikdy nevybral.

Vždycky jsem chtěl bít dělňýkem. Anebo být, obyčejný, bystrý, debyl.
Ale vážně. První má vzpomínka z jeslí je, jak jsme strašně záviděli spolujeslákovi, že jeho táta jezdí s náklaďákem (govnocucem). Myslím, že tenkrát jsem chtěl být govnocucák ! :-)

před pár lety jsem asi po dobu půl roku navštěvoval pacienta v LDN!
Chování zatoulaných andělů k starým lidem bylo příšerné, a jejich výroky, jimiž častovaly (sestry), nebo častovali (zatoulaní andělé), stařečky byly nezveřejnitelné na těchto stránkách. Např: "Dědku, už ses dneska po*ral po druhý, teď ti postel převlíkat už nebudu, válej si v tom pr*el do zejtřka", to byl jeden z těch slušnějších.
Takže bych řekl, že tak, jako všude, jsou jistě i v tomhle povolání andělé, ale narazit na ně třeba v LDN, to by fakt musela být ohromná klika.

Léčebna dlouhodobě nemocných - ale v podstatě se tam dávají (odkládají) staří lidé...
Protože domovy důchodců jsou přeplněné a musí se platit - tak to hodně lidí řeší tím, že svého předka šoupne do těchto ústavů.
Hrozný, smutný.

Trochu málo se musim zastat těch, kteří své předky vodkládají do LDN.
Jasně, že nejméně polovina pacientů je tam proto, že to je nejsnazší způsob uvolnění bytu pro mladší generaci, popřípadě i pro pronájem za účelem bezplatného zisku potomků toho předka. Teď mi napadá, že když ti staří jsou předci, tak ti mladí jsou vlastně - zadci, žejo:-)
Ale někdy prostě ti mladí do práce musej!!! A ten předek nemůže bejt doma celej den sám. To je pak vopravdu těžký. Taky jsem ale přesvědčenej, že v LDN bych svou mámu nechat prostě nedokázal dýl, než po naprosto nezbytně nutnou dobu.

Vycucane z prstu pabeni, ale bylo me nanic, jak syn byl ochoten poslat svoje perfektne zdrave a normalni rodice do domu duchodcu vyresit svuj zpackany zivot. Zarlivy fotbalista na schodisti nahoru-dolu pronasledoval jeho manzelku a nejsympatictejsi byli ti dva stari kamaradi a na konci S. Zazvorkova, [budiz ji zeme lehka.]

Od prvni tridy [1952] me maminka posilala na 3 tydny do letniho tabora v malebne horske vesnicce u nemecke hranice v Severoceskem kraji.
Nevim proc tam byla velka 4poschodova budova, kde Nemky jeptisky se staraly o ceske nemocne duchodce. [Zrejme ty jeptisky se hodily a nebyly odsunute v 1945-46. Coby kluk jsem se vsimnul jak kazde rano klecely pokorne u potoka na fosne a vypiraly posr*ne prosteradla.
Za klasterem bylo obrovske obilne pole.
Klasky naockovaly namelem, takove cerne bobulky, ktere prodavaly na vyrobu vzacneho leku.
Ve sklepe mely tkaci stavy na kterych ttkaly vselijake knoty do petrolejek, ruksakum, remenice, konske popruhy.
Zrejme z tech vydelku podporovali ten chudobinec. Jednou nas vedouci vyjednal brigadu sbirat ten namel a za to jsme se v tom chudobinci mohli vysprchovat.
Vsude bylo cisto, uklizeno a poradek.
Naposledy jsem tam byl na letnim tabore v 7. tride a cudobinec byl zrusen, okna vymlacene a pole zadne.
Vyrustal jsem v Ceskem Svicarsku u dedy v dome. Chodili jsme se s kamaradama koupat v Labi.
Proti proudu nejakych 20 kilometru proti proudu ve Velkem Brezne byl dum duchodc pro chorobomyslne. V labske zatoce se zadrhly a my tam nasli stareho utopence. Sli jsme to nahlasit na Narodni Vybor a z toho Domova Duchodcu prijelo auto je identifikovat.
Prej se zatoulali a spadli do Labe.
narazili jste nekdy pri plavani v rece na utopence?
Ugh! Dlouho jsem mel nocni mury.

jo ono se to strašně hezky říká když v té situaci nejste. Před 10ti lety měl můj táta první mrtvici, každý rok pak další, po každé mrtvici mu odumřela část mozku a ochrnula část těla, pokaždé byl v nemocnici na dobu nezbytně nutnou, vždy se vrátil domů k mamince. Mám bratra, jezdili jsme mamince pomáhat jak to jen šlo. Po 5té mrtvici, už to začalo být neúnosné, maminka se z toho nervově zhroutila a byla také v nemocnici. Bratr bydlel na malé chatě, jeho žena čekala dítě, já jsem se v té době rozvedla a zůstala sama se dvěmi dospívajícími dětmi. Tátu nebylo možné pustit z nemocnice, jeho zdravotní stav vyžadoval odbornou péči a stálý dohled někoho, měl 120 kg, přestal chodit, byl ochrnutý na půl těla, neudržel rovnováhu, mluvení se mu nespojovalo s myšlením. Nikdo mu nerozuměl co chce. Po 3 měsících v nemocnici, kam jsme denně s bratrem docházeli (střídali jsme se) ho přeřadili na infekční oddělení v Motole, protože tam bylo místo a potřebovali se ho zbavit, nikdo se nás neptal, jeden den jsme prostě zjistili, že tam není, ale řekli nám kde je. Vůbec se tam o něj nestarali, oba dva jsme mu denně měnili prádlo, postel, sprchovali ho, větrali pokoj ve kterém 3x do týdne někdo zemřel. Bylo to něco šíleného. Bratr chodil domů z infekčního k těhotné ženě, mě vlčili děti bez dozoru doma a pustnul domov, na nějaký soukromý život jsem něměla čas ani sílu. Nikde v slušné nemocnici ho nechtěli vzít, protože byl nepohyblivý a měli narváno. Denně jsem ho sprchovala, masírovala, cvičila s ním a nutila ho vstávat, krmila, holila, česala,.... Měla jsem v té době 52 kg. Ani jeden jsme si ho nemohli vzít domů, na umření nebyl, ale k životu také ne a vzdával to. Oba s bratrem jsme byli živiteli rodiny, žili jsme v malinkých prostorách, úprava bytu pro člověka v jeho stavu a na vozíku je dost složitá, počínaje prostory a vybavením na WC, v koupelně atd... a příspěvky na to abyste mohly zůstat doma a starat se o něj a uživit nás 4 lidi to prostě nebylo možné. Pak jsem sehnala Gediatrické centrum na Kladně, kde mi řekli, že když udělá alespoň 3 kroky, tak ho tam vezmou. Strašně chtěl odtamtud, bylo to utrpení pro nás všechny. Řekla jsem mu to, začal se snažit, denně jsme ho rvali z postele, drželi mu rovnováhu na míči, a nutili ho chodit, po měsíci ty 3 kroky udělal, hned druhý den jsem ho tam převezla. Nikdy si nedovede představit co u nás obnáší sehnat invalidní vozík, různá chodítka, doktoři neochotní cokoliv potvrdit, rychle vyřídit, potřebujete spoustu papírů a potvrzení....vše dlouho trvá. Tam to bylo jiné, byl tam s mladšími lidmi po úrazech, psycháč smrti opadnul. Opět jsem ho "proháněla" po chodbě s tím, že když bude chodit alespoň trošku, vrátí se domů. Snažil se, ale vše šlo tak moc pomalu. Denně když se snažil, tak jsem ho brala do zahrady, byla tam cukrárna, tak na kafíčko a dortík, byl šťastnej. Začala jsem si ho brát domů na víkendy, celou noc nás budil: čurat, pít, čurat pít..., za víkend jsem s ním neudělala vůbec nic. Vyžadoval neustálou péči, krmení, prášky, píchala jsem mu inzulin a injekce, bylo to náročné pro mě i pro děti. Po víkendu jsme byli nevyspalí, ale děda byl šťastnej, ale nedalo se to takto zvládat dlouho. Po šesti měsících se vrátil opět domů. Jezdila jsem s ním plavat (to miloval a pomáhalo mu to) a nakupovat do obchoďáku, aby byl mezi lidmi (jen narvat ho do auta s vozíkem a zase pak ven). Musela jsem vybírat, bezbariérové přístupy, chodit s ním na WC, neumíte si to ani představit co starostí to obnáší, tahat někam nepohyblivého skoro dementního člověka, ale on to vše cítil jako normálně každý z nás a byl vděčný (když nebyl vzteklý). Denně jsme se střídali zase doma, maminka by to absolutně nezvládla. Po půl roce měl další mrtvici, přestal chodit nadobro. Chtěl, abychom ho dali do domova důchodců, objeli jsme s ním pár takových zařízení, ve dvou chtěl zůstat, ale nenechali jsme ho tam, nešlo to, nemohli jsme. Bylo to skutečně katastrofické. Po sedmé mrtvici zemřel a myslím, že jak jemu, tak nám všem se strašně ulevilo. Nemám vyčitky, že to říkám, myslím, že jsem pro něj udělala maximum. Kdo tohle nezažije na vlastní kůži, nemůže to nijak kritizovat, vůbec neví o čem hovoří.

Já si odmalička přeju být zdravotní sestřičkou a přestože mi to rodina a známí rozmlouvají,chci jít za svým cílem stůj co stůj...

dghmjjjjjjjjjjjre