Vojenský dril mne naučil dobře telegrafii (tehdejší nutný způsob komunikace) a s technikou vůbec jsem, díky škole a také nočnímu vysedávání nad knížkami, neměl problémy. Problém byl pouze v chabé angličtině. Ten jsem doháněl soukromě. A draze. Ani při chřipce jsem se tak nepotil. Ve slabé chvíli, když jsem chtěl zabít hodinu vyprávěním a nechtěl jsem opravovat svůj nezdařený domácí úkol, který se za mne celý červenal, jsem se tehdy svěřil své učitelce, že chci být námořníkem a proto k ní chodím. Ona, babizna nejbabiznovatější,  místo, aby se snažila mne něco naučit, zneužívala mých gramatických nedostatků a často mne deptala slovy: „Námořníku, s vašimi znalostmi gramatiky by každá loď ztroskotala…“  Čímž mi brala chuť do života.

     Ale ouha. Z čistého nebe mne zasáhl „blesk“. Opět láska. Opět jsem se zamiloval. A fest. A opět bylo po snu. Ze svých tužeb a snů jsem musel hodně slevit. Později jsem však získal vlastní koncesi a s oněmi vysněnými loďmi jsem pak navazoval spojení alespoň z domova, a prstem na mapě jsem sledoval jimi uváděnou polohu. V krabicích, vedle mnoha dalších lístků, mám potvrzená spojení s našimi (Koženým prodanými) loděmi Kladno, Košice, Republika, Lidice a také s mnoha japonskými, švédskými i US tankery. I s tehdejší ruskou pýchou, s ledoborcem Lenin, který už je dávno ve šrotu. S onou láskou to skončilo (nebo začalo?) tak, že jsem musel říci ANO.

     Den má jen 24 hodin a ve mně se to pralo: co dřív? Studium, budování bydla, milování se s mou milovanou – nyní  již zákonnou manželkou, či noční vysedávání se sluchátky na uších? Vše bylo lákavé a nutné, ovšem nad exotikou zpravidla vítězila mužská touha po něžném protějšku, neovladatelné erekce, později pak povinnosti a z toho se posléze odvíjela i má ranní nevyspalost. Prioritu začínala mít rodina, později dokonce „tři baby v chalupě“ a já byl na ně sám :-))).

     Původní způsoby komunikace postupně vytlačovala jiná, modernější i náročnější technika, řízená PC a tak jsem šel s dobou a po chvilkách si stavěl nový, výkonný a moderní transceiver, který však dočasně mlčí. Nemá ani anténu, ani operátora, protože den má stále i ve 21. století, 24 hodin. U vysokofrekvenční techniky jsem však zůstal profesionálně a můj původní koníček se stal i  povoláním. V současné době leží můj (již pátý) vysílač na dně skříně a čeká, že až se – doufejme –  dožiju důchodu, že ho opět opráším...Nebo prodám…? Hádá se to ve mně jako za mlada. Ovšem – už mne ta exotika tolik netáhne. Žeby díky Koženému?…nebo horské chalupě, na které je vždy práce habaděj…?

Suchozemec (ne vlastní vinou) Master

linkuj.cz vybrali.sme.sk