Vždy, když tahali popelnice, jsem si říkala, jakou mají asi velkou sílu, hlavně když nandavali kontejner na auto a já s pevně zatnutýma pěstičkama napjatě koukala, jestli se jim ta obrovská popelnice nevysype :-))). Jo, a to jejich krásné oranžové oblečení...  jéje, panečku, kéž bych taky takové jednou měla, říkávala jsem si. A kdybych se tak mohla s nimi vozit na zadním stupínku a  nemuset sedět v kabině...

     Tahle volba mi vydržela hodně dlouho; myslím, že tenkrát jezdili dvakrát týdně a já je pokaždé s velkým zaujetím a obdivem pozorovala a mávala jim. Občas si mě i všimli a zamávali mi zpátky a to už jsem pak celý den nemluvila o ničem jiném. Oranžovou popelářkou jsem toužila být až do první třídy.

     Pak se stala mou hvězdou paní učitelka a věděla jsem, že prostě ničím jiným být nemůžu. Dnes už mi je o pár let víc a co je ze mě? Kancelářská myš.

     A někdy si říkám, že bych k těm popelářům docela i šla :-)))

Alena Blažejová, Ústí n. L.

linkuj.cz vybrali.sme.sk