Trať se klikatí podél řeky a projíždí mnoha tunely. Pak přijde tunel, velmi dlouhý a za ním most. Most, který vypadá jako zmenšenina železničního mostu vyšehradského. Kvůli tomu mostu jsme s kamarádkou v 18ti letech se stanem v podpaždí vystoupily z vlaku a rozhodly se, že prázdniny začínají tady. Takže za tunelem most, za mostem široká louka, na které je kemp. A pak řeka. A jez, na kterém jsme sedávaly mezi kameny jako bosorky a nechávaly jsme se masírovat proudem vody. Byly to krásné poslední prázdniny a byly i dobrodružné. A družné. Jednou připluli po vodě vodáci a rozdělili se s námi o omylem chycenou rybu. V kempu celé léto žili přerostlí odchovanci zdejšího dětského domova, kteří se sem vždy na léto vraceli jako domů. Kam jinam?  Někdy nám okupovali stan, když jsme byly na výletě, ale nikdy se nám nic neztratilo, jen jednou připravili za naší nepřítomnosti guláš z naší konzervy. Prý pro nás. Idylická doba.

     Městečko samotné sedí na kopci nad kempem a jeho centrum je vzdáleno necelý kilometr. Vede tam zkratka – strmá pěšina přímo kolem zříceniny Pirkenštejna a dále mezi baráčky po starém dláždění až k zámku, který původně býval horním hradem. Na zámku je znát, že pamatuje lepší časy. Už jenom to, jak zdálky dominuje vrcholku kopce, svědčí o slušném sebevědomí. Bohužel je dnes poměrně zchátralý a určitě by vzal zavděk nějakou stavební léčebnou kůrou. I tak je alespoň funkční, jsou v něm prohlídky, v některých místnostech probíhá výuka a v létě škola středověkých tanců. Také tu bývalo kino. To už bohužel funkční není, ale tenkrát jsem v něm poprvé viděla jinde nepromítané Starce na chmelu. Pak je tu kostel a hospoda, jako v každé slušné obci, a dále sokolovna, kde probíhaly správné vesnické zábavy. A nad sokolovnou hřbitov. Není toho mnoho, ale má to zvláštní kouzlo neobjeveného. Zaniklá sláva. Krása pro zasvěcené. Naštěstí nejsem sama, kdo objevil Rataje nad Sázavou a tak se před čtyřmi lety narodila myšlenka, která povstala z dobrého úmyslu předvést zdejší kouzlo těm, kteří by sem za normálních okolností cestou od Českého Šternberka nezabočili. Nádvoří zámku, ač nahlodané zubem času, je široká variabilní prostora a předzámčí zrovna tak, takže z myšlenky se stal skutek – letní divadelní festiválek. „ Pirkenštejnský Ptáček“.

     Vyrážíme  z Prahy v sobotu kolem desáté ráno a autem, protože nechceme přijít o  prohlídku zříceniny. Zřícenina se totiž otvírá pouze jedenkrát do roka. Na dálnici je nějaký karambol, a tak se chvilku strachujeme, zda se nám podaří dorazit včas. Podařilo. Začíná se prohlídkou kostela, která končí postesknutím, že na varhany poslední dobou nemá kdo hrát, načež jeden z návštěvníků jde a zahraje. Z kostela stoupáme k Pirkenštejnu. Bohužel, do věže už pro zchátralost větší počet návštěvníků nepouštějí.

     A dál pokračuje vše dle plánu a programu. Se zastavením na oběd v hostinci, kde očekávají nezvyklý nápor hostů natolik, že objednaná svíčková přede mnou stojí tak rychle, že bych stihla s bídou lusknout prsty (ubrousku, prostři se?). Na nádvoří zámku i před zámkem jsou také připraveni na hladovějící, takže grilované kuře nebo klobáska není problém a navíc místní samoobsluha tuto sobotu nezavírá. Kdo posilní svůj žaludek, může se pak plnohodnotně věnovat potravě duševní. A že bylo z čeho vybírat. Dětský koutek se uchýlil do bývalého hradního příkopu, kde celý den malí návštěvníci tvořili sádrové dárečky.

     Kouzelník Paul Merild  se tam přestěhoval se svým vystoupením také, aby to neměli k němu daleko. Obdivujeme výraz vyřezávaných loutek divadla Vangeli  a můžeme vyzkoušet pletení košíků, nebo si je rovnou koupit. Sledujeme středověké tance... Mezi představeními si odskočíme vykoupat se k jezu. Někteří z nás našli odvahu a trénují na chůdách na večerní soutěž. Čas utíká a sledujeme, jak po cestě k zámku stoupají dámy v krinolínách a pánové v kabátcích, aby po odpolední produkci nyní předvedli v zámeckém sále (říkejme mu třeba rytířský) tance renesanční. Pak ještě ona avizovaná soutěž o nejlepšího PtákoNoha -pardon, Ptákostár, na kterou se celé odpoledne trénovalo – respektive chození na chůdách. A po soutěži její vítězka odhalila půvabnou sochu, která už napořád bude zdobit zdejší kašnu.

     My zatím běžíme rychle postavit stany na hřiště vedle zámku, abychom se stačily vrátit na vrchol programu – večerní představení Edwarda Albeeho – „Kdo se bojí Virginie Wolfové“, ve kterém vystoupili Hana Maciuchová, Ladislav Frej, Simona Postlerová a Jiří Dvořák.

     Bylo to taktak, takže ani jsme příliš nevnímali těch pár kapek, které na nás po celodenním slunečném dni padaly. Jenom tak pro jistotu bereme sebou deštník. Bohužel, přední řady před jevištěm na nádvoří jsou už zabrány vytrvalejšími čekači, ale i tak nacházíme místa s obstojným výhledem a těšíme se. A já se tedy trošku bojím Virginie Wolfové. Je úžasná hra, plná sarkastických dialogů a zvratů. V podstatě nenechá mozek diváka ukolébat a udržuje jej stále ve střehu. A i tak ten, kdo se domnívá, že už ví, kam se bude další děj hry ubírat, je v příštím okamžiku překvapen – nutno dodat, že příjemně. Chodila jsem na tuto hru do divadla v Řeznické, kde ji měli nastudovanou se Světlanou Vilhelmovou a  Jiřím Bartoškou a postupně jsem tam zavedla mnoho přátel, protože jsem si myslela, že tohle představení jen tak někdo nepřekoná. Líbilo se mi tolik, že jsem následně nechtěla žádné další nastudování vidět, abych si nezkazila dojem. Takže tady teď sedím a bojím se, bojím...

     Představení začalo a mně dochází, že tahle hra je prostě pro každou partu herců radost, o radosti diváků není třeba ani mluvit. Prostě nás všechny baví. Včetně náhodně přiběhlých psů, kteří se na jevišti chovali jako doma. Sem tam drobná přeháňka. Diváci zvednou deštníky a zase je sklopí. Náhle se však na nádvoří přihnal takový vichr, že slova není slyšet a vzápětí smršť velkých a ledových kapek. Všichni jsme se rozprchli do podloubí a čekáme, jestli se bouřka přežene rychle. Každým okamžikem se nádvoří měnilo ve větší a větší mokřinu, jevištní technici se zoufale snažili zachránit, co se dá. Když ale uvolnili plachtu nad jevištěm, ze které se vyvalily hektolitry vody, vzdáváme se naděje, že by divadlo mohlo ještě pokračovat.

     V duchu si vyčítám svou dřívější nadutost. Nechtěla jsem to vidět, a tady to mám – když zjišťuji, že mě baví – je po představení. Vtom běží nádvořím postava přikrčená pod igelitkou. To je Lucie – hlavní organizátorka Ptáčka – a volá na nás, že se máme všichni přemístit do rytířského sálu, představení že bude pokračovat tam. Mokrý dav vyrazil s židličkami po schodech. Jevištní technici postupně vynosili i těžké kusy nábytku, za což jsou odměněni potleskem. A pak, za dalšího aplausu, nastoupí opět herci. Od místa, kde skončili, precizně dokončí hru. Ani o kousek ji neoberou, naopak. Z prostoru jeviště do prostoru hlediště se nesou nejenom slova, ale i velmi siné emoce a užíváme si to všichni. Není co dodat. Hra skončila, venku zuřily živly, ale v rytířském sále byla nálada vyjasněná. Herci by si zasloužili dárek za to, co nám věnovali. A tak alespoň tleskáme a tleskáme. Konec. Je skoro půlnoc. Venku leje a leje. Harmonikářka Piňakoláda, která měla ještě pro všechny hrát,  to vzdala. Nerada. Jenže skoro všichni se rozprchli před bouřkou domů. Náměstíčko před kinem je prázdné, do šatny kina se zvenku přestěhoval občerstvovací stánek a teď zde posedávají organizátoři a tlachají. Během dne na to nebyl čas.

     Déšť chvíli sílí, chvíli ustupuje. Večné světlo nad vchodem do kina osvětluje část náměstíčka s kašnou. Na kašně se dešťovými kapkami rozzářená třpytí nově odhalená socha Ptáčka. Působí vesele, uvolněně a šťastně.

    Jedna z návštěvnic na otázku na anketním lístku:  „Co se vám líbilo na této akci?“ – odpověděla: “Uvolněnost“. A to je přesné. Tak se totiž celý den cítíte.

    Festival Pirkenštejnský Ptáček má nakročeno správným směrem.

Ilona Hervertová, Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk