Ne všichni jsme mezi vyvolenými a ne každý má přepych mít v životě povolání, které je zároveň i koníčkem. I já jsem dnes „šedá myška“, ale neztrácím své sny a hlavně se jich nemíním jen tak lehce vzdát. Dělám všechno možné, abych je ve chvílích volna mohla aspoň částečně realizovat. Tudíž po létech, kdy jsem byla vržena do stereotypu mateřských povinností, dělám konečně zase to, co mě baví.

     Začala jsem od maličkostí, napřed to bylo pár pohádek a troška povídek, a taky mám jednu zatím soukromou básnickou sbírečku. V zimních měsících jsme s kamarádkou zkoušely malovat na kameny a musím nás pochválit, docela nám to šlo. Kamarádka Ilona (Lohonka) maluje na kameny moc hezké kočky. Ještě bych časem vzala ráda do ruky barvy a štětec a protože se aspoň mojí dceři podařilo dostat na výtvarnou ZŠ, možná to zkusíme společně...

     Co napsat závěrem? Každému prostě nemůže být přáno – kdo by z nám pak dělal práci, která není záživná? Důležité je, aby si každý našel ve svém vlastním životě místo, skulinku na věci, které ho baví. Takový člověk  je v podstatě pak spokojený a přitahuje k sobě lidi stejného zaměření. Bývá šťastný a lidi ho mají rádi.

     A dokonce si myslím, že mít povolání jako koníčka je nádherná věc, ale časem se i to stává stereotypem, jako každá déle opakovaná činnost. Já mám například takového jednoho doma; můj muž je kameník, a opravdu i on, přesto, že ho práce baví, si na ni umí občas postěžovat.

Zdraví vás všechny Kačka z Prahy

linkuj.cz vybrali.sme.sk