Nebudu se rozepisovat o návštěvě zvěrolékaře za účelem "výjezdní doložky" pro krysaříka. Bylo by to příliš bolestné, zvlášť pro mě, který ho držel celou dobu v náručí a prostřednictvím jeho drápků poznal, že krysařík pana doktora opravdu rád nemá a nikdy mít nebude.

      Nebudu ani psát o přepravní bedýnce, kterou jsme si půjčili, vědomi si faktu, že pouze tak smí být ve vozidle zvíře přepravováno. Avšak teprve při pokusu do ní krysaříka nacpat, jsme pochopili, že to půjde pouze a) za popření několika fyzikálních zákonů a b) svázání krysaříka do kozelce. Bedýnka byla tudíž spolehlivě jediným místem, kde se krysařík potkat nedal.
      Vyráželi jsme kolem čtvrté hodiny ranní a krysařík byl jediným členem rodiny, který projevoval radost. Občůral všechna čtyři kola (přidal i několik kol u aut sousedů) a nacpal se na  klín k paničce. To je jeho místo. Předníma packama se opře o palubní desku a otočí se na mě: "Vpřed, pilote", říká jeho pohled a mě nezbývá, než "kapitána" uposlechnout. Ze svého sedadla smrti se krysařík vzdaluje pouze, když se na sedadle zadním vybalí něco k jídlu. Jinak sedí vpředu a soustředěně pozoruje cestu.

     Jako spolujezdec je (na rozdíl od paničky) klidný, nekritizuje ani rychlost jízdy, ani způsob řazení a brzdění. Rozčilují ho pouze cyklisté, které předjíždíme a chodci na přechodech. To vždy sklopí uši dozadu a začne štěkat dost podivným tahavým štěkotem. Vzhledem k tomu, že tytéž pazvuky vydává i když ležím na jeho oblíbeném místě na gauči, budou to patrně psí nadávky zvlášť sprosté.

     Kolem poledního jsme konečně byli v cíli. Krysařík se z auta vyřítil jako první a okamžitě si "přivlastnil" sloupek branky. Vcházíme do dvora a... a proti nám se řítí... jak jen to popsat... vezměte skříňku na boty pro čtyřčlennou rodinu a polepte ji chlupama. Potom jí vystřelte asi třicetikilometrovou rychlostí proti návštěvě. Té pak tvrďte, že se jedná o štěně salašnického psa. Jejich pochybnosti ignorujte.
     Proč má rodina řidiče autobusu, žijící v rodinném domě, salašnického psa, to nevím ( no, já ani nevím, proč my máme krysaříka, to ovšem souvisí s mými těžkými hříchy v minulém životě), ale strýko Štefan ho nazývá Drobčekem a tvrdí, že by kuřeti neublížil. Manželka zatím vyděšeně sledovala, jak Drobček povalil krysaříka do trávy a pokoušel se ho zamáčknout do hlíny, z čehož prý vyplývá, že budou kamarádi. 
     Další děj: vybalujeme tašky s příšernou hromadou věcí a kolem nás se co chvíli mihne krysařík s Drobčekem v těsném závěsu. Úprk je to jediné, čím krysařík může zabránit Drobčekovi, aby mu projevoval svou náklonnost. A když už je vybaleno a vypita první runda "Tatranského čaje", náhle zjišťujeme, že psi zmizeli. To jsem byl nervózní i já. Štefan tvrdí, že se nemají kam ztratit, protože za barákem jsou jenom Tatry. Do míst, kde by si mohli doopravdy ublížit, se nevyškrábou a do Polska je "Straž granična" stejně nepustí.

     Objevili se teprve, když jsme se vydali obhlížet rodinné hospodářství. Odkudsi z luk se se štěkotem přiřítil krysařík a vyděšeně štěkal. Teprve když se vydáváme za ním, zjišťujeme důvod krysaříkova zděšení: poprvé se – čumákem v čumák – setkal s krávou!
    Nevím, jaké zkušenosti s tím máte vy, ale já, co je to kráva, jsem krysaříkovi vysvětloval poprvé. Pokud se ale do té situace dostanete, zkuste to přes žrádlo. U nás se to osvědčilo. 

    "Podívej, taková kráva, to je jako kapsička s hovězím." Na klíčové slovo "kapsička" krysařík slyší (stejně jako na "řemínek", "čůrat" a "která bestie udělala tuhle louži!") zcela spolehlivě a hned vrtí ocáskem.
    "Jenže tahle kapsička je trochu větší," pokračuji a snažím se nevnímat udivené pohledy příbuzenstva. Stavím krysaříka zpět na zem. Ten krávu oběhl ( za jejího neměnného nezájmu) a poté na mě pohlédl. V těch dvou malých černohnědých korálcích posazených nad čumáčkem se stkví jedna jediná otázka: "Jestliže je to hovězí kapsička, odkud se to žere?"

Jón Kixx 

linkuj.cz vybrali.sme.sk