Takže zkraje léta do sebe „nechám vstoupit slunce“ a dle časových možností hledím alespoň několik kulturních akcí absolvovat. Přítelkyně mě před dvěma roky doslova zatáhla na Hrad, na krále Leara. Mně se nejdřív nechtělo, protože už dlouho mívám v podezření kulturní představení pořádaná za tučný peníz především pro turisty. Navzdory tomu to byl zážitek velkolepý, a tudíž jsem svou dřívější opatrnost přehodnotila. Letos mi zavolala znovu, že by chtěla jít na Kupce Benátského nebo Večer Tříkrálový. Rozhodla jsem se pro Kupce Benátského, protože jej jednak mám hodně ráda, druhak se o hře zrovna zmínili ve večerním zpravodajství a osobnosti jako Bolek Polívka nebo Jan Přeučil rozhodně přitahují.

     I sedla jsem na pozlátko jak moucha na mucholapku... Toto představení, jak se později ukázalo, bylo na programu tento rok pouze 3 – 4krát, takže bylo údajně již v květnu vyprodáno. To nás neodradilo, takže jsme od 19. hodiny ještě asi s dvanácti dalšími nadšenci postávali před pokladnou a čekali na spásu v podobě buď vrácených lístků nebo nevyzvednutých rezervací. A ta opravdu přišla v 20,30 hod. v podobě útlé slečny produkční, která povolila prodat nám vytrvalcům vstupenky v hodnotě 250 Kč (což není zlé) a vpustit nás do areálu starého purkrabství.

     Našly jsme si s přítelkyní obstojná místa, kde sice nebylo vidět vše, ale zase ne tak málo, aby nám to kazilo náladu. Ledva představení začalo, přišlo první překvapení, zaviněné spíše mou vlastní neinformovaností. Hru hráli Slováci. Nic proti,  mám Slováky ráda a patřím ke generaci, která pamatuje pravidelné slovenské pondělky v TV a slovenštině rozumím. Leč, nerozuměla jsem. Hlasy herců se jen slaboučce nesly večerním nádvořím a k nám – v zadnějších řadách – doznívaly pouze co nesrozumitelné drmolení. Nedělalo mi problém pochopit děj, protože hru znám, ale dostávala jsem vztek na zvukaře, neboť jsem si jinak nedovedla tento nedostatek zdůvodnit.

     Jenže – když dorazili na jeviště oblíbenci Přeučil s Polívkou, jejich hlasy se nesly jasně a zvučně. Další, což byla novinka, kterou jsem ale brala jako režisérův záměr, bylo podání všech mladších postav v poměrně nesympatické podobě  nevycválané, rozskákané zlaté mládeže, jenž si ničeho a nikoho neváží a jejíž zájmem není nic jiného než jakkoli (i sňatkem) získat peníze na další bujarý život.   

     Což o to, ono se to docela hodilo, ale bylo to zároveň pojetí, ve kterém se nedá pak důvěřovat ani jedné ze započatých lásek. A ve kterém postava všemi oblíbeného kupce Antonia působila strejcovitě a vyzněl spíš jako kořen – dobrý jen pro to, aby tu jejich legraci financoval (no, těžko říct, jak to božský William myslel). Samotný protagonista, M.Zednikovič, vypadal ospale a jeho hlas nedoletěl ani do čtvrté řady.

     Pak přišla scénka z domu krásné a moudré Percie, kterak se zrovna vzteká nad tím, co jí to otec zanechal po smrti za nehorázná pravidla k výběru ženicha. Percie sama byla tak vdavekchtivá, že moudrost u ní nikdo nehledal. A znovu přišlo překvapení od režiséra. Zřejmě se mu scéna s krásnou a moudrou Percií zdála příliš tlachavá a nezáživná, i podal nám ji v provedením operním. Bohužel, ten, kdo doprovodné zpěvy a tanečky stvořil, je rozhodně nemá jako svůj obor...

     Tak to pokračovalo dál celý večer. Nemůžu říci, že bych byla vysloveně zhnusená, protože občas se podařilo dát váhu a opravdovost některému zlomku děje. Ale často se v tu chvíli stalo, že režisér hnal komičnost až za hranici snesitelnosti a prvotní dobrý dojem se někde rozpliznul. V druhé polovině hry postavil do kontrastu proti původním klasickým kostýmům oblečky modernější, což mohl klidně udělat už na začátku. To celkový dojem nekazilo, jenom mi nebylo jasné – co tím chtěl říci, když pak zase vsunul do děje další operetku? Jediná z novinek, která se mi líbila, byl něžný tanec Shajlokovy dcery (kterou hrála vtipně opravdová Polívkovo dcera) s jejím milým.

     Nejsem nacionalista, ale herecký zážitek mi přinesli pouze čeští protagonisté a pak představitelka krásné Percie. Ostatní působili jak žáci, vystupující na školní besídce.

     Poučení z toho plynoucí je, že ne každá láhev nebo plechovka, která má na obalu nalepenu vinětu  se slavnou hvězdou, je stravitelná. Takže – až za rok znovu dorazí představení na Hrad (na delší část sezóny než letos) – opatrně, přátelé :-)))

Lohonka I., Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk