"A proc bys nemohla? Bydli tam spousta lidi z Angoly, tak proc ty bys nemohla?" To „nemohla“ rekla jako by se mi chtela vysmivat a to mne nastvalo. "Jenze ja nejsem z Angoly, vis?" "Podivej, nic se ti nelibi. U mne se ti nelibilo, ted se ti nelibi hotel, co jsem ti sehnala. Tak si delej co chces!"

Najednou ze mne spadl pocit llitosti k ni.  "Kdybych to chtela delat, tak bys byla ve velkem maleru! Byla jsem na United nation, kde jsou moje penize? Celou tu dobu jsi delala, jak jsi na mne hodna, ze mne zivis a nechavas bydlet u sebe, a zatim jsi mne okradala!"

     Kdybych si myslela ze se zacne stydet, tak bych se moc spletla. Vylitla na mne: "Ten Francouz do tebe cpal vsechno, co jsi chtela, penize jsi nepotrebovala!" Vzpomnela jsem na svoje strevicky, tak nedostatecne pro tuto dobu, ve kterych jsem mrzla, ale nechtela jsem to Alainovi rikat..Vzpomnela jsem si na zlato, co jsem provezla z domu, ktere jsem prodala, protoze jsem nutne potrebovala zimni obleceni. "Takze proto sis ty penize nechavala, ze ty jsi je potrebovala vic?" "Vis, kolik vydelavam tady? Skoro nic!" Pomyslela jsem na to, co nevydelava tady, ale mlcela jsem. Doslo mi, ze jsem asi nebyla sama, kdo byl okradan a chvili jsem premyslela, jestli nemam pockat na jejiho sefa. V zajmu vsech nas utecencu.. "Saido, vrat mi moje penize! Vim presne, kolik jsem mela dostat!" "Tak pockej!" vyjela na mne, "Bydlela jsi u mne tri tydny!  Zivila jsem te! Ted jsem za tebe zaplatila hotel..." "Tam si muzes jit, at ti to vrati, protoze ja tam nebydlim! A dluzis mi penize za nekolik mesicu... Je mi to lito Saido, ale pochop, ze je potrebuju! Dej mi je a nikdo se nic nedozvi....o nicem!“

      Kdyz jsem se vratila za Helenou, uz jsem mela penize na najem. Adresa byla na cislo 35 Rue Gamal Abdel Nassar, kousek pesky z Avenue Habiba Burguiby, nedaleko souku ve stredu mesta, a celkem lehce jsem ji nasla. Byl to stary dum s asi deseti byty. Jeden z nich obyvala moje nova domaci a uz na mne cekala. Nemluvila anglicky a byla plna nadseni, ze mne bude ucit francouzsky. V duchu jsem ji poprala k tomu hodne stesti... Byt se mi docela libil. Byl tam obyvaci pokoj, jeji loznice, muj pokojik s elektrickym malym teliskem a velka, jak to vypadalo velice malo pouzivana kuchyne, zachod a koupelna. Rekla jsem, ji ze si nastehuju veci zitra, protoze jsem si uvedomila. ze to tady uz bude Hamadi. Nerada bych totiz sla k Saide sama. Ten jeden den vydrzim bez veci..

     Hamadi prisel do Cafe de Paris kolem seste. Vedela jsem, ze jede louagem, (lujaz)  tak jsem tam cekala uz od peti a trpela, jako nutne musi prilisnou pozornosti trpet kazda evropska holka v tuniske kavarne. I kdyz jsem sedela na terase.

     Lujaz je tuniska specialita – je to najemni taxik, ktery sdili vice lidi a pouziva se na delsi cesty.  Clovek jde na stanici tehhle taxiku a podiva se,  ktery jede jeho cestou, domluvi s ridicem cenu a az se auto naplni, tak se jede. Je jasne, ze pri tomhle cestovani se nemuze clovek spolehat na hodiny. Ale ty v Tunisu stejne az tak nikoho moc nezajimaji. Prijel az v sedm a az do pulnoci jsme sedeli a povidali. Byla mi uz dost zima, ale uvnitr bylo strasne nakoureno. Ono to nebylo o moc lepsi ani venku, ale aspon se tam dalo dychat. Myslim, ze v Tunisku je snad zakon, ze kazdy kluk nad 16 let musi kourit. A protoze Tunisani jsou lide poslusni zakona, kouri proste vsichni.  Kamkoliv clovek sel, vsude byla spousta muzu, kteri nemeli co na praci a sedeli v kavarnach a pokurovali. Ani Hamadi nebyl vyjimkou. Nekdy mi to vadilo, protoze jsem na kour nebyla zvykla (Alain nekouril)..

     Vysvetlila jsem mu, proc se stehuju od Saidy a nelibilo se mu, ze jsem ji slibila, ze si to necham jenom pro sebe. "Tobe je jedno, ze tohle stejne udela jinym lidem, co jsou na tom zle? Vzdyt je to normalni hyena, okrada lidi, kteri jsou v trablu. Souhlasila jsem s nim, ale jit ji udat, pripravit ji o praci... to bych nedokazala. Po pulnoci jsme sli uz chladnou noci k bytu moji nove bytne. Mela jsem pres sebe Hamadiho manzestrove sako, protoze mi byla zima. U domu se Hamadi zastavil, pritahl mne k sobe a objal mne "Atini busa habibti!" Nedalo se tomu nerozumet.   Jeho rty byly mekke a  jiskrive cerne oci. svitici mezi temnyma dlouhyma rasama byly jako nedozirne hlubiny.. Chlap by nemel byt tak krasny.     

     Proto jsem se ho od zacatku bala a neverila mu. Mam verit ted? Ale byl jediny, koho jsem mela a s kym jsem mohla mluvit a smat se, v tom podivnem arabskem svete. Obema nam uz byla zima a museli jsme se rozloucit. Mela jsem sice klic, ale nejak jsem predpokladala, ze stara pani na mne bude cekat. Mela jsem pravdu. Druhy den jsme s Hamadim sli k Saide pro veci. Tvarila se dost neprijemne, zvlast kdyz jsem ji predstavila Hamadiho, vadilo, ji, ze se znam s Tunisanem.. Ale on se tvaril na ni neprijemne taky, nechtel s ni mluvit a obracel se jenom na mne.  Az o par tydnu pozdeji jsem zjistila, ze mi chybi fotoaparat, ale Saida tvrdila, ze u ni neni. Byla to skoda, ale nedalo se nic delat.

     Moje bytna se na Hamadiho, ktery do bytu prinesl moje veci, tvarila taky divne. Mela jsem pocit, ze mu chce dat zpropitne, nejak nemohla pochopit, ze je to muj pritel, kdyz je Tunisan. Casto mi opakovala: "Copak bych se takhle z moji penze mela ve Francii? Zdaleka bych si nemohla dovolit tak  peknej byt!" Obcas, ale velice malo, za ni chodili pratele. Jeden stary Francouz a  jeste starsi Francouzka. Nerozumela jsem moc o cem mluvi, ale z par slov, co jsem zachytila jsem vyrozumela, ze vzpominaji na Pariz v dobe, kdy byli mladi. Tuniske pratele nemela, opovrhovala jimi, citila se nadrazena. Jinak jsme vychazely spolu dobre, az na to, ze se mi hodne pletla do mych osobnich veci.   

     A kdyz pak zjistila, ze  Hamadi je muj kluk, bylo to jeste horsi, i kdyz nikdy jsem ho domu neprivedla. Ale moje babicka nebyla jinaci a tak jsem to celkem brala. Dokonce i to, ze madame Laplace mi sama napoustela vodu, kdyz jsem se chtela vykoupat,  zkousela ji rukou jako miminkovi  jestli je dost tepla a obcas mi  lezla do koupelny behem koupani... aby se presvedcila, ze mam rucnik, aby se zeptala, co budu zitra delat..... Ale chapala jsem, ze je velice osamocena a chce si povidat.

     Byla uz polovina prosince. Ted se mi docela zivot libil. Naproti bytu, kde jsem zila, byla mala prodejna s olivama. Milovala jsem olivy a moje kazdodenni jidlo spocivalo v tom, ze jsem si kupovala od kluka co jezdil kolem, francouzskou veku, jeste teplou a strasne dobrou a k tomu maslo a olivy. Hamadi za mnou jezdil kazdy tyden a ja jsem do nej byla zamilovana cim dal tim vic.  Mezery v dopisech mezi Tunisem a Poitiers se protahovaly. Zila jsem jenom pro vikendy, kdy uvidim Hamadiho. Nas vztah byl stale ciste platonicky, chodili jsme spolu do kina, na diskoteky, moc jsem je nemusela uz kvuli tomu kouri a hluku,ale Hamadi je miloval a rad a dobre tancil, stastny, ze nemusi mit jako partnera kluka,  jak bylo na diskach zvykem..

     Byli jsme do sebe zamilovani az po usi. Doufala jsem, ze to nikdy neskonci. A ted uz se mi vubec se mi nechtelo odjet.

Alena Kennedy, Yukon, Kanada

linkuj.cz vybrali.sme.sk