Prý má tuhle smůlu většina žen. Mají to ve svých hlavách snad uspořádáno nějak jinak než muži, kteří, pokud se jim souhrou náhod podaří v lese zabloudit, dokážou najít správný směr a z lesa vystoupit nejdále tak dvě stě metrů od místa, kde do něj vstoupili. Ženy po čtyřech hodinách prodírání se křovím (stejně chodí přitom stále do kruhu) usedají na pařez a polykajíce slzy, volají o pomoc. Pokud nenarazí na babku kořenářku, hajného, hejkala, či je nenalezne truchlící manžel, nejspíš by byly nuceny na onom pařezu i zemřít. Prý. Tak se to alespoň píše v hrozně moudrých knihách...

     Také se v nich píše, že se ženy neumějí orientovat podle map. S tím tedy nemohu souhlasit. Zatím pokaždé, kdy jsem JÁ navigovala dle mapy, dostali jsme se na místo určení. Jenom můj manžel neustále kroutí hlavou, když si mapu otáčím kolem osy podle směru jízdy. Ženy jistě chápou – přece jedu-li na jih, musím jej mít na mapě proti sobě... V opačném případě se těžko smiřuji s tím, že mám-li uhnout doprava, na mapě to vidím vlevo. U mužů to vzbuzuje posměch; ale – no, uvedu vám jeden příklad...

     Nedávno jsme jeli s celou rodinou navštívit moji dceru, která byla na  brigádě v jednom německém městečku, asi 50 km za Passovem, poblíž rakouských hranic. Můj otec mě vyhnal z předního sedadla auta s tím, že on je ten správný navigátor a zeťáka coby řidiče tedy povede. Mužům se nedá odporovat, obzvláště pak mému svéhlavému otci, a tak jsem svěřila náš osud do jeho rukou, respektive hlavy.

     Do Passova jsme dojeli snadno, tam by trefilo i naše morče, pak jsme se ale začali proplétat půvabnými německými vesničkami po klikatých úzkých silničkách. Během obdivování bílých bavorských domečků, lemovaných záplavou muškátů, oleandrů a durmanů, mi zapípal mobil a na displeji jsem si přečetla zprávu od infolinky: „Vítejte v Rakousku“. Prostě jsme přejeli hranice, aniž bychom věděli jak. Když jsem se dosytosti (škodolibě a se zadostiučiněním) nasmála, zasypala jsem otce pytlem sarkastických poznámek. Ten mžouraje do mapy prohlásil: „Ale jedeme pořád správným směrem.“ (To se mi na mužích líbí – jak nikdy nedokážou o sobě zapochybovat.)

     „Fajn,“ podotkla jsem, „myslíš správným směrem na jih, že jo? To jsem zvědavá, až skončíme na italských hranicích, jestli řekneš: Ale jeli jsme pořád správným směrem.“

Nutno uznat, že jsme na místo samé nakonec dorazili, byť s padesátikilometrovou zajížďkou. Poté jsme ještě asi hodinu bloudili po lázeňském městečku, než jsme objevili hotel, ve kterém dcerka pracovala....

     Miluji mužský smysl pro správný směr. Stejně tak jsou dokonalí v určování světových stran, aniž by k tomu potřebovali buzolu, hodinky, slunce, lišejník či mraveniště. Tuhle jsme byli pozváni na grilování ke známým. Bylo to kousek, jeli jsme tedy na kolech. Dojeli jsme, užívali si, pomalu už byla tma, když se v dálce začalo blýskat. „Kde tu máte západ?“ zeptala jsem se s obavami. Můj manžel si zaťukal na čelo: „ Přeci stejně jako u nás doma.“ Troufám si tvrdit, že jeho mínění o mé inteligenci tímto vygradovalo. Prostě chlap nepochopí, že pokud se žena tak trochu v prostoru zatočí, má ve světových stranách mírný chaos. Naší hostitelce to ovšem bylo jasné a ujistila mě, že západ je právě tam, kde se blýská. Začala jsem tedy naléhat na manžela, abychom jeli domů, protože jsme na terase nechali stát klec s papouškem a v podkroví otevřené střešní okno.

     „To sem nepřijde, to se stočí,“ prohlásil sebejistě muž. (Argumentace zastírající fakt, že se mu nechce od rozpitého piva a fernetu.) „No. to sem teda přijde,“ oponovala jsem, „od západu sem bouřka přijde vždycky. Stočí se akorát, když jde od severozápadu a někdy od jihu.“ „Hele,“ zasmál se můj choť, „nevíš, kde je západ a teď najednou budeš ze sebe dělat meteorologa, ne?“ Po čtvrthodinovém dohadování na téma „stočí – nestočí“, nám začalo práskat přímo nad hlavami a manžel konečně usoudil, že se to tedy asi fakt nestočí. Následně jsme na kolech kličkovali mezi kroupami a padajícími větvemi a vůbec nebylo zřejmé, zda jedeme po silnici anebo rozvodněnou Amazonkou.

      V duchu jsem si říkala, že za tohle ho asi zabiju, ovšem nahlas jsem do hrozivého burácení zařvala: „Ale hlavně že mě jsi měl za úplnýho blbce, co?“

      Můžete hádat, kdo vytíral vodu pod střešním oknem. Ačkoliv můj muž ví zcela bezpečně, kde je západ, v naší domácnosti se nějak těžce orientuje a stále nemůže objevit, kde se nalézá kýbl s hadrem. Tož tak.

P.S. Papoušek přežil.

Michaela Pršalová, Humpolec