No a co jinak, jak se mas, ses naka prepadla...", byla jsem docela rada, ze vola zrovna Evca. "Ale ne, vsechno je v pohode, jen tak jsem premejslela o tom zivote tady a tak", zaknourala jsem. "Se ti stejska, vid?", hned me prokoukla. "Hm, mozna." "Neboj, rok utece jako voda a za chvilku jsi doma, prosim te, musis si to tady taky nejak uzit, ne?" "Jo, jo, jasne, mas pravdu. Ale i tak. No nic, ja se zase dam do poradku, to je v pohode, vzdyt uz me mas stejne prokouklou a to se zname teprve mesic. Neuveritelny." 

     V tom momente jsem si uvedomila, jak jsem rada, ze tu je blizko me nekdo tak fajn. "No a navecer bysme si mohly koupit zmrzku, zapalit svicku a jen tak pokecat". Hned jsem byla v lepsi nalade. "Jasne, jasne, hele uz musim koncit", rychle jsem zavesila a snazila se zklidnit besniciho Nicholase, behajiciho vystrazne s tycinkou v ruce snad vsude, kde se behat da. Naramne mu chutnala a pri nejvetsi rychlosti jakou mohl bezet, si jeste ukusoval. To mu ale nestacilo a tak pridal kaskadersky kousek zvany "Skok stremhlav do postele" a uz mel pod okem krvavou slicnu.

     Kdyz tedy bylo po cele akci "Tycinka", ve dverich se objevila matka a zaroven zacal zurive zvonit telefon. "Pro Tebe", v rychlosti mi podavala sluchatko a se vsi hbitosti se vrhla do objimani deti. Co se delo pak, uz mi trosku unikalo, za chvilku jsem totiz byla opet prijemne naladena telefonatem. "Halo", trosku nejiste jsem se ohlasila. "Ahoj, co delas, jak je?", z telefonu na me dychl hlas domova. "Ale nic, prave jsem skoncila", pak jsem ve strucnosti vylicila beh poslednich dnu, pridala par zajimavych historek k dobru a vyborne jsme se spolu pobavili. Bylo mi hrozne fajn. "Moc mi chybis, uz bych si pral, abys byla zase doma." "Ja taky, vubec si nedokazu predstavit ten cely rok, ale kdyz se na to podivas optimisticky, tak uz jen jedenact mesicu", snazila jsem se zlehcovat celou situaci, protoze jine vychodisko nebylo nablizku. "To je docela dlouho, ale to zvladneme, neboj", hlas v telefonu na me pusobil jako balzam na dusi. Verit, verit, verit a neprestat doufat, nadeje umira posledni.

     Dlouho jsme se loucili a prali si navzajem dobrou noc a me stale napadala ta dalka a casovy rozdil a prislo mi to az nepredstavitelne. To uz se ale do meho pokoje nezadrzitelne vritil Nicholas s umelym zralokem na spejli a otviraci pusou, ktereho dostal od baletniho mistra na Sarinine hodine. Nicholas si velmi oblibil bonbony TicTac, ktere maji jen dve kalorie, a tak prisel prosit, jestli by zralok taky nemohl nejake dostat, ze jeste dneska zadne nemel. Tak tam sedel, a pred ocima mi maval tou otviraci pusou zraloka, dokud jsem jakoze zazrakem neobjevila nejake zbyvajici bonbony a nepodala mu je. S kavalirskym stylem mi zdvorile podekoval a odpovedel, ze jde do sveho pokoje dat ty bonbony zralockovi. Vtipne a pusobive.

     Jirka take prezival. Nekde blize k Severnimu polu se snazil uhlidat partu kluku. Mel to jako takovy tabor. Byl tam ve sve podstate uplne izolovan, a kdyz se dozadoval pouzivani auta, nikdo nereagoval. Rodice hrali mrtveho brouka. Tak se skamaradil s mistni sousedkou, ktera mu navypravela radu zajimavych veci o byvalych aupairkach teto rodinky. A tak Jirka nasel perfektni kamaradku. Mimo jine se seznamil jeste s dalsimi jinymi "potencionalnimi narusitelkami". S nimi pak navstivil mesto, do hodne mist ho dokonce zavezly, zkratka se mel jako Odysseus, daleko od domova, ale zato poznavajici daleky Svet.       

     Obcas mi take zavolal a hodne jsme se nasmali. Take jsem mu samozrejme hned barvite vylicila vcerejsi ranni prihodu: v pohode jsem deti nasazela do auta i se vsemi zavazadly, zasednu za volat a jakoze jedeme do kempu. Strcila jsem klic do zapalovani – a nic, ani skrt. Tak jsem bezela za sousedem, ze teda jestli by me mohl zavezt i s detmi do kempu. Soused ochotne prikyvl, ja presadila deti do jeho Mustanga a jelo se do kempu. Soused, jako spravny mistni mazak, mi ukazal par dobrych zkratek. Ja jsem zatim hbite premyslela, jak to vsechno vyresim s tim autem, kdyz se me soused jakoby nic optal, jestli nahodou neznam DJ Howarda Stona z New Yorku. To mi vzalo dech. Chvilku jsem premyslela, o cem to mluvi a co po me chce. Kdyz mi konecne doslo, ze se me opravdu pta na tuto otazku, tak jsem odpovedela, ze ho teda vazne neznam.

     Tak na to uplne s klidkem odpovedel, ze on jo a ze opravdu hraje moc prima hudbu. Tak to me dostal, uplne me vytrhl z kontextu vymysleni nouzoveho planu na docela dlouho. Pote jsem hned volala rodicum do prace, co se stalo. Hlava rodiny prijela vsechno skouknout a zjistila, ze pro tento van musi byt specialni klic s cipem a zadna kopie (kterou mi predtim dali) to proste nenahradi. A tak jsem dostala originalni klic a nazitri se zase klidne mohlo vyrazit do kempu.

     Vecer ke me pribehl jeste Nicholas do pokoje a jakoby nic se ochomytal kolem. To bylo take celkem podezrele a na otazku, co porad hleda s rucickou smatrajici pod posteli se optal, jestli nahodou jsem tady na zemi nevidela nejakej TicTac... :-)))

     Take jsem nedavno nasla osobni vahu. To jsem byla cela stestim bez sebe a hned jakoze to ozkousim. Docela jsem se zarazila, kdyz se na displeji objevilo 120. To jsem si myslela, ze me mami vsechny smysly. Jesteze to tady v USA maji vsechno v librach.

Katka Kolářová, Charleston, USA

linkuj.cz vybrali.sme.sk