něco, s čím si sám nevím rady. Došlo totiž k situaci, kdy poslední, o mnoho let mladší, nádherná přítelkyně (o níž by mě předtím nikdy ani nenapadlo, že by mohla mít o mě jakýkoliv zájem, natož trvalejší),  si na mě začíná dělat větší nároky, než je mi milé. Má doma před rozvodem, přičemž já osobně docela určitě nejsem důvodem rozvodu! Závažné a nepřekonatelné rozpory tam trvají již několik let. Její dospělý syn je již zcela samostatný, ale ona se na mě a mou společnost v současnosti upíná víc, než je mi – po dvaceti letech svobodného života – příjemné.

     Předesílám, že už ve zrodu naší známosti jsme si vzájemně vyjasnili, že si jen budeme navzájem „dělat dobře“, každý máme svůj život a v žádném případě nehrozí si dělat nějaké společné větší cíle...

     Již dávno jsem si zvykl na to, že o všem, co se týká mého času, stravování, peněz, jedním slovem – soukromí, si rozhoduji vždycky jedině sám. A jsou to i nepatrnosti – od překroucené sprchové hadice, přes denní nutnost "chození na procházky", po jinak pověšené prádlo v koupelně, atd, atd, atd. A nemluvě i to jistých nejsoukromějších tělesných projevech – prostě musím být stále za gentlemana :-))).

A co teď? Mám tu relativně mladinkou přítelkyni skutečně rád, ani za nic ji nechci v ničem zklamat, moc mi na ní záleží! Jenže  - současně i cítím, že mě její společnost v mém malém bytě začíná drtit i nudit. Odpolední a večerní návštěvy, vždy se sexem, několikrát týdně, sem tam víkendová odpoledne – to bylo něco úžasného! Jenže teď, kdy po společně stráveném dlouhém víkendu mi bylo blaženě sděleno, že ještě budem spolu 14 dnů – souvisle, u mě domaj... Těch pár dnů života ve společném bytě však hrozí katastrofou.

     Kudlanko, poraď  mi, prosím! Nechci o ni přijít, a už vůbec jí nehodlám ublížit tak, že bych ji "vypoklonkoval", ať zůstane doma, ať se vrátí do bytu k manželovi. A nechci o ni nechci přijít tak, že to jednoho dne už dál nesnesu a třebas něco plácnu...

     Ještě pro upřesnění; ona se sice stejně za těch pár dnů musí vrátit domů, protože se jí vrátí syn (je tč. na prázdninách v zahraničí). Takže mi jde jen o vydržení ještě několika dnů. To jistě zvládnu.

     Jenže – co dál? Když již teď, po pár dnech vidím, že to nejde? Jak se mám změnit? Jsem opravdu tak hnusnej? Jarda.

linkuj.cz vybrali.sme.sk