Náhoda tomu chtěla, že jednou mě z nějaké vandrácké akce vezl autem do Prahy a já díky tomu zjistil, že bydlí v Košířích; jinou náhodou jsme na sebe jednoho podzimního dne narazili v centru a posléze další náhoda mohla za to, že Vlk ten den slavil narozeniny. Nadhodil, jestli se nechci večer stavit – já řekl, že bych mohl, ale až po desátý. On že nevadí a  že bydlí  v Košířích;  já na to, že vím, on že ať nic nenosím, že je všeho dost, a já že tedy nic nepřinesu, jen sebe, když to vyjde…
     Náhodou to vyšlo. Bylo něco před desátou večer, naskočil jsem na Národní třídě do tramvaje směr Košíře a první, čeho jsem si v té tramvaji všiml (kromě prázdného místa, na než jsem se svalil), byly dvě holky, co se měly móc rády. Ne nějak přehnaně, ale nepřehlédnutelně. Měly viditelně malinko upito a měly se rády bez ohledu na to, že v tramvaji bylo poměrně dost lidí a v těch časech kolem revoluce to ještě nebylo moc zvykem, dávat takovouhle lásku přespříliš najevo.

     Osobně jsem jim to nezáviděl a nezáviděl bych to ani dvěma mládencům,  už tehdy jsem zastával názor, že jejich láska je čistě jejich věc. Jen moje oči mě občas (mrchy) zradily a sem tam po nich louply. Bez většího zájmu, jen to prostě bylo nový.
     Když se tramvaj vyharcovala na Plzeňskou, mnohem víc pozornosti jsem musel věnovat pohledu z okna, protože v okolí jsem se houby vyznal, u Vlka jsem byl jen jednou a to ještě ne tramvají, ale autem až před barák. Jakmile mi to za oknem bylo trochu povědomý, vyvalil jsem se ven, hodlaje se dál nějak dopátrat pěšmo. Teprve když tramvaj odjela a já se trochu rozhlídnul, zjistil jsem, že obě lesbičky vystoupily taky. Došlo mi to až v okamžiku. kdy jsem se vydal nejslibnějším směrem a uviděl je pár kroků před sebou. Vedly se za ruce, kousek šly po hlavní ulici dolů a pak zabočily mezi domy. Podle mého nejlepšího odhadu to byl směr,kudy jsem potřeboval jít i já.
     V tý ulici už zdaleka nebylo tolik světla jako na hlavní, jedna lampa na kraji, o pár metrů dál druhá, třetí a čtvrtá už nesvítily. Cesta vedla mírně do kopce, nahoře nějaký domy, ty nejbližší ve stínu, vzdálenější už ve tmě. Holky jdou přede mnou, moc si jich nevšímám, ruce mám zabořený v kapsách a dumám. jestli jsem tam, kde mám být. Holky jdou pěkně pomalu, takže u druhý lampy je míjím. U třetí se mi začíná zdát, že jsem ten směr netrefil správně, u čtvrtý lampy to vím jistě. Vybral jsem si špatnou odbočku. Možná by se to dalo taky nějak projít, ale jenom možná,  houby to tam znám a ještě je v týhle ulici tma jako v pytli, lepší bude vrátit se na hlavní, zauvažoval jsem, znovu se rozhlídnout a zkusit to o jednu ulici výš nebo níž. 
     Otočil jsem se, začal se vracet a tím ty dvě holky vyděsil k smrti! A zřejmě jsem se jim nelíbil už předtím, protože stály pod tou lampou, pod kterou jsem je předešel, držely se za ruce a viditelně čekaly, kam zmizím, zřejmě aby se mohly pro jistotu pustit na druhou stranu. Místo toho jsem se otočil a pustil směrem k nim, což už asi na jejich odvahu bylo moc. Nasadily čelem vzad a pádily o zlomkrk zpátky na hlavní, kde bylo podstatně víc světla a především tam jezdila auta – kdežto tady nebylo kromě nás živý duše.
     Kroutil jsem hlavou, brumlal jsem si něco o „pitomejch splašenejch nánách“, co se div nepřerazí, protože se snaží současně pádit z kopce dolů, ohlížet přes rameno a přitom se ještě pořád držet za ruce. Já jsem si pomalu došel na roh a tam k smrti vyděsily ony mě! O nějakých  100 metrů výš. na druhý straně ulice. byla četnická stanice a ty holky právě mizely ve dveřích! Od tý doby když si někde přečtu, že v hrdinovy by se krve nedořezal, vím úplně přesně jak takový pocit vypadá. Prostě stojíte jako prkno a máte pocit, že kdyby do vás někdo říznul, fakt by se krve nedořezal, protože se vám změnila v něco studenýho, co neproudí.)

     Během několika málo vteřin mi hlavou proletěl scénář výslechu:

 Zákon: Co jste tady dělal?

Já: Šel jsem slavit kamarádovi narozeniny

Zákon: Jméno!

Já: Já.

Zákon: Toho kamaráda!

Já: Noooo  … Vlk… ale …

Zákon: Vlk!  Křestním?

Já: Ehm tedy…. víte, ono Vlk není příjmení…

Zákon: Vlk je křestní?!?

Já: Nee. Vlk je přezdívka.

Zákon: Alias Vlk! A jeho pravý jméno?

Já: Nooo, víte, to já jaksi neznám.

Zákon: Neznáte a jdete k němu na narozeniny?

Já: Hmm...

Zákon: A kde ten Vlk bydlí?

Já: Ehm…tak to mi tedy asi nebudete věřit … ale to já nevím...

Zákon: Tak to ste tedy uhád , to vám nevěřím!

Já: Toho sem se bál…

Zákon: A co třeba telefonní číslo toho Vlka?

Já: (kroutím hlavou, nastavuju ruce želízkům a modlím se, aby z toho byla jen podmínka...)

     Stál jsem tam na rohu jak zhypnotizovanej králík. Naštěstí, než jsem stihnul zjistit, jak dlouho může  těm holkám trvat než přesvědčí nějakýho strážmistra, aby konal, tak jel ze shora prázdnej taxík. V životě mi nebylo víc fuk, kolik bude ta cesta stát! Z konspiračních důvodů jsem to nevzal domů, ale radši na metro. Cestou  v autě jsem se snažil moc neohlížet, v metru jsem  místo jednou, radši přestoupil dvakrát.
     Vlka už jsem pak nikdy neviděl, tak jako jsme se předtím náhodou potkávali, začali jsme se náhodou míjet. Ovšem přes nějaký společný známý se mu tahle historka donesla. Díky jiným společným známým mi později došlo, že jsem tehdy vystoupil o jednu stanici dřív, než jsem měl…