Předesílám, že byl skutečně napsán před celým rokem. Takže, tady mé drahé kudlanky a mí drazí kudlánkové, vám předávám dlužný díl... :-)))

     Před nějakým časem zabloudila na můj blog Kudlanka Daniela, zalíbily se jí tu dva texty a zdvořile mě požádala, jestli si je může půjčit na své stránky, což jsem – já starý ješita – nemohl a ani nechtěl odmítnout. Kromě toho mě ovšem ještě požádala, jestli bych dokázal napsat něco na téma: „Největší okamžiky štěstí“. A to už byl problém. Zamkněte mě do komory z počítačem, s prázdnou ven nevyjdu. Ale zkuste mi zadat nějakou práci! Klidně přede mě můžete položit šek a velkoryse navrhnout, abych si nuly doplnil sám, stejně ze mě nedostanete ani slovo. Na objednávku já prostě nefunguju.

     Ale námět ve mně tak trochu hlodal a nakonec se různým řetězcem krkolomných asociací přetavil v text, který se chystáte přečíst. Asi bych měl upozornit všechny drsné svalovce, s vypjatou obavou o integritu své heterosexuality, že následující text obsahuje několik patetických prohlášení.

     Otázka, který okamžik ve svém životě člověk považuje za nejšťastnější, je jednou z těch záludných otázek, u kterých se odpověď dost odvíjí od toho, kdo se vás zeptá. No uznejte, můžete manželce na takovou otázku odpovědět, že nejšťastnější jste byl v okamžiku, kdy Hašek a spol. vyhráli olympiádu? Zkuste si představit, jak by na takovou odpověď reagovala i ta nejtolerantnější manželka a pak tu představu raději obejděte obloukem. Takže: zeptá-li se vás manželka, všechny bezpečné odpovědi by se měly točit kolem společných prožitků, rovněž několika verši na téma „Naše první rande“ nic nezkazíte. Cokoliv okolo dětí, zvláště jejich narození, je také v pořádku. Držte se na téhle pevné půdě a já vám ručím, že se neutopíte. Ale také vám ručím za to, že na detektoru lži by jste s tím neprošli.
    Pokud totiž chcete mluvit o dokonalém štěstí, museli byste si vybavit nějaký okamžik, kdy vám vůbec nedocházelo, že ono právě prožívané štěstí nebude trvat věčně; nezapomenutelné okamžiky k vám přicházely jakoby z vesmíru, nikam jste za ně nemuseli posílat účty... vyrazit si do lesa na houby byl Zážitek z velkým Z... a pokud mě je známo, tenhle způsob myšlení začne erodovat někdy ve třinácti a o pět let později z něj nezůstane na kameni kámen.
    Kdykoliv s čistým svědomím prohlásím za pokrytce každého šťastného otce s prvorozeným zdravým potomkem v náručí, který vám bude tvrdit, že v tu chvíli ani na zlomek okamžiku nepomyslel na to, že potomek nebude pořád jen zdravý, nepocítil záchvěv strachu z budoucnosti, nebo mu neprokmitla hlavou odporná myšlenka na hromadu nenasytitelných složenek. Pokud už totiž máte občanský průkaz, věříte, že žijete ve světě faktů a to zhusta dost nepříjemných. Kdežto jako děcko dobře víte, že svět – to jsou jen a jen kouzla.
   Jistě, jak dospělí tak děti jsou v tomhle na omylu – ale ten dětský,  je tak nějak příjemnější. Malí i velcí lidští tvorové obývají sice společnou planetu, ale přitom žijí každý v úplně jiné galaxii nesprávných závěrů, ty dospělé závěry většinou končí u starostí, obav a negativistických předsudků, kdežto děti s neomylnou jasnozřivostí docházejí k přesvědčení, že téměř všechno je naprosto skvělé.     

     Dám vám jeden hodně bizarní, ale stoprocentně pravdivý příklad propastného rozdílu mezi dospělým a dětským uvažováním a pokud budete upřímní, myslím, že si sami dokážete vzpomenout na nějaký podobný zážitek.
   Kousek od malého města, ve kterém jsem kdysi žil, se jeden dost nezodpovědný řidič pokusil předjet autobus na velmi nepřehledném místě silnice. Měl v autě další čtyři lidi a počítám, že vzhledem k tomu co následovalo, už se podobné chyby nikdy nedopustí. Totiž, než sešlápl pedál plynu, nevšiml si, že před autobusem jede ještě malý náklaďáček. Svůj pokus o předjetí tak nestihl dokončit. Tím co se mu v protisměru postavilo do cesty, byl z kopce se řítící hasičský vůz. Oba dva mnohatunoví mastodonti, si nebohé embéčko několikrát prohodili v sérii děsivě krátkých přihrávek.

     Když odezněl veškerý hluk drcených plechů, tříštícího se skla i zoufalých lidských výkřiků, nastalo podle očitých svědků děsuplné ticho, které, jak se později ukázalo, bylo tichem za čtyři mrtvé v osobním autě. Řidič přežil, pravděpodobně za trest.

    Nehodu jsem na vlastní oči neviděl, kdyby ano, možná bych dnes mluvil jinak,ale o pár dní později se kousek od naší školy, na dvoře Sběrných surovin, objevil obyčejný valník, takový, na jakém ještě dnes zemědělci vozí brambory. A na valníku zbytky onoho tragického vozidla. Nic z té nepřehledné změti nepřipomínalo auto, snad jen jedna osa s doposud neutrženou pneumatikou, trčící v podivném úhlu do vzduchu naznačovala, že „tohle“ kdysi jezdilo po silnici.
    Mě i moje kamarády tenhle vrak neodolatelně přitahoval. Uspořádali jsme k němu několik výprav nebo přesněji řečeno, za těch pár dní, co tam valník stál, jsme se několikrát vydali na své toulky městem a pokaždé skočili u toho vraku. A když se snažím pochopit proč, vychází mi právě ten propastný rozdíl mezi dětským a dospělým uvažováním.
    Už tehdy, v čase hlubokého komunismu, byste našli hodně dospělých, kteří by za naší posedlostí touhle tragedií viděli katastrofální vliv nevkusných filmů, povrchních knih a zcela nesprávně vedené moderní výchovy, která místo řádných občanů produkuje smrtí posedlé mladé násilníky a budoucí klienty pasťáků. Byl to hluboký negativistický omyl; pokud vím, nikdo z mých tehdejších jedenácti  dvanáctiletých souputníků se nikdy později nedostal do konfliktu se zákonem a snad ani s dobrými mravy.
    Naše posedlost byla motivována úplně jiným omylem. Při pohledu na žalostné trosky jsme – my všichni předpubertální naivkové –  pociťovali neotřesitelné vědomí vlastní nesmrtelnosti. Když je vám jedenáct a vidíte něco takového, je vám naprosto jasné, že tohle se vám nikdy nemůže stát. A i kdyby vám na chvilku blesklo hlavou, že to není pravda, vytěsníte tuhle pravdu tak rychle, jak už to o pár let později umět nebudete. Vytěsníte ji tak rychle, že dokonale zapomenete, že tu kdy byla. A právě tahle tendence k zapomínání na nepříjemné skutečnosti způsobuje, že jen a jen děti dokážou prožívat okamžiky dokonalého štěstí a je úplně jedno, který z těch okamžiků namátkou zvolím. Protože děti, pokud jejich osud není výjimečně tragický, dokáží být šťastné prakticky pořád. Pro další srovnání s dospělostí vám klidně řeknu, že jedním z mých opakujících se okamžiků dokonalého štěstí bylo, když jsem mohl o prázdninách zůstat dlouho vzhůru a pozorovat hvězdy... Když se mezi světelnými body na obloze mihla létavice, k dokonalosti chvíle už nechybělo vůbec nic.
     Dneska už jsem dospělý. Mám vysoké čelo a brzy budu mít i tlak. Můžu si dovolit zůstat vzhůru jak dlouho chci, když mě to popadne, klidně celou noc. Můžu se koukat na hvězdy jak je libo. Přesto už ten zážitek není co býval – a není to jenom tím, že k dokonalému pohledu na hvězdy by to chtělo v celé přesvícené Praze vyhodit pojistky.

     Je to i tím, že dnes už vím o hvězdách příliš mnoho. Hvězdy, viděné příliš zasvěceným pohledem, jsou poněkud….nemám teď po ruce přesné slovo, ale jsou prostě jiné než tehdejší a ten starý pocit okouzlení se vrací jen obtížně – protože vracet se k tomuto okouzlení se dá jen tak, že se vrátím v čase. A o vracení v čase neřekl Einstein nic povzbudivého.... a Einstein byl chytrý chlap a mělo by se mu věřit.
    Jen občas se může vrátit záchvěv bývalého kouzla, tu původní sílu to ale už mít nebude.

     Ale jako vzpomínka to může být příjemné. I na tohle vám dám příklad. Vezměte si Cassiopeu, souhvězdí ve tvaru W, které na obloze svítilo dávno před libovolnou automobilkou. Pohledem faktů je velmi strohá. Ale pokuste se najít jiný úhel pohledu, podívejte se na ni v jiném světle (a to jak přeneseně, tak doslova) a vykašlete se přitom na fakta.  Pořád může být krásná a okouzlující., jen vám neradím ptát se, co vlastně vidíte, protože i tenhle kouzelný obrázek jsou vlastně trosky. Trosky po gigantickém výbuchu hvězdy. Kdo ví, co všechno ten výbuch zničil, možná celou civilizaci, kterou teď lidstvo marně hledá... I to je možné.

     Takže, pokud už jste dospělí a přesto si chcete občas připomenout okamžiky dokonalého dětského štěstí, radím vám vykašlat se na fakta a raději se na nic neptat. Máte pak šanci alespoň na chvíli převézt Einsteina a donutit hodiny běžet pozpátku...
      Věnováno všem, co odmítají zestárnout.

Martin Marx

linkuj.cz vybrali.sme.sk