Rubrika: [zážitky]
 Na obrázku je náš trak, tedy on není náš, ani nebyl. Conventional (s čumákem, na rozdíl od cabover, správně cab over, čili kabina je přes motor, zkrátka trambus). Motor Caterpillar, 425 koní – sem kilowaty ještě nedorazily. Vyjeli jsme z rest arey a vyrazili na New York.
 Franta mi vyprávěl, spíše kladl na srdce, jak musím být opatrný a nesmím se splést, za žádnou cenu nesmím vjet do Lincoln nebo Holland tunelu, protože jsou pro nás nízké. Konečně byl před námi most George Washingtona. Koukal jsem na to jako zjara, myslel jsem, že na mne zamává Socha Svobody a vlastně jsem ji neviděl dodnes. Hned za mostem se dálnice noří do tunelu a projíždí pod domy několik bloků. Při výjezdu jsme viděli zajímavou věc. Zastavilo tam auto, zřejmě pro poruchu, a lidé od něj odcházeli pěšky. Když jsme za hodinu jeli zpátky, auto bylo v plamenech. Znova jsme tam přijeli asi za deset dní a ten ohořelý vrak tam ještě byl.
To ale předbíhám. Podle pokynů jsme měli jet na exit číslo sedm a pak po ulici s kdovíjakým jménem a tak dál. Dojeli jsme na exit sedm, sjeli do města, ale ulice nikde. Franta zastavil u benzinové pumpy a šel se zeptat. Dlouho se nevracel, pak jsem viděl jak telefonuje a když se vrátil, povídá mi, že jsme sice na správném exitu, ale ve špatném městě a státě. Máme být v New Jersey, bratru sto mil daleko… Otočili jsme se a uháněli zpátky. To jsem ještě neřekl, že tenhle trak uměl s tím nákladem, celkem skoro 80,000 liber (36 tun) ujíždět 97 mil za hodinu (155 kmh). Dojeli jsme tam, chvíli jsme se dohadovali, proč jedeme pozdě, ale pak nás pustili dovnitř. Musím dodat, že tohle všechno se odehrávalo po půlnoci, protože podniky, které obchodují se zeleninou, vždycky nejdříve naloží to, co jde ven ze skladu a potom teprve, na uprázdněné místo, začnou vykládat nové zboží.
Vytahali jsme tedy z traileru naš náklad, při tom jsme jedli jahody a svět byl krásnej. Pak přišel kontrolor, koukl na to a řekl nám, ať si to zase naložíme, že je to zkažené. Franta se s ním pokoušel hádat, jen ať se podívá na náš Ryan, že si je jistý že jsme předepsanou teplotu dodrželi. Předepsaná přepravní teplota pro jahody je mezi 34 až 36 stupňů Farnheita ( 1,1 až 2,2 C). Tak zvaný Ryan, je automatický zapisovač teploty, vyráběný firmou Ryan. Žlutá krabička, tak 10x8 cm, 5 cm vysoká, uvnitř je papírový pásek projíždějící pod ručičkou mechanického teploměru. Pohání to hodinový strojek, pero vydrží týden. Ryan neryan, vyhnali nás potupně ze vrat. Jeli jsme na nejbližší parkoviště, čekat, až bude v Kalifornii ráno, abychom volali o pomoc. Pročekali jsme několik hodin, potom nám dali adresu pro jiný velkoobchod, ti že si jahody vezmou. Dojeli jsme tam a jejich kontrolor jásal, jaké že to krásné jahody dostal, že prý to je ukázka, jak mají čerstvé prvotřídní jahody vypadat. Svěřili jsme se mu se svou anabází a on nám vysvětlil, že to je normální politika. Objednají hodně (a to je pravda, my byli desátý trak s jahodami pro ten první sklad), aby dostali zboží za nižší cenu. Přitom ale nemají pro takové množství upotřebení a z nejrůznejších důvodů odmítnou dodávku převzít. Vina ovšem musí být někde jinde než u nich. Dostal jsem tedy velice užitečnou lekci, jenomže to jsem to ještě nevěděl.
Nakonec vše dobře dopadlo, zbavili jsme se jahod, dostali adresu pro zpáteční náklad a jeli tam. Bylo to někde v New Jersey, nevím už které město, jen si pamatuju, že neměli na rozích bloků normální sloupky se jménem ulice, ale takové kamenné hranoly, jako jsou na Olšanech pomníky padlým Rudoarmějcům. Protože byl večer, nebylo na ně vidět, také proto, že byly zarostlé travou. Lezl jsem v dešti po čtyřech s baterkou v ruce a hledal naši ulici.
 Bohužel byl pátek a ráno nás nenaložili, protože to, co jsme měli vézt, nebylo ještě vyrobeno a že musíme počkat do pondělka. Čekání je věc, kterou všichni řidiči přímo milují… Jsou placeni za ujetou míli, takže čekání je zadarmo, jen se ještě víc utratí. Pochopitelně jsme nechtěli a ani nemohli čekat tam na místě, odpojili jsme tedy trailer a jeli na nejbližší truckstop. Byli jsme špinaví a upocení, toužili jsme po vykoupání a po něčem k jídlu. Oboje jsme našli, ale sprchy tam byly takové kvality, že bych tam svého psa nemyl, aby se mi neumazal. Protože však nejsme psi a jinou možnost jsme neměli, vlezli jsme tam. Proseděli jsme na truckstopu víkend a když jsme v pondělí přijeli do továrny pro náklad, ptali se nás kde jsme byli, že to v sobotu vyrobili a naložili..My už jsme mohli být půl cesty domů. I to se stane.
Na zpáteční cestě už se mně "mazákovi" nic nestalo, jenom.... Na hranicích z Nového Mexika do Arizony nás zastavili na váze, bylo to asi ve tři hodiny ráno a to je neobvyklé, protože v tu dobu oni normálně spí. S kontrolou by neměl být problém, byli jsme dva na střídání za volantem a to, že já měl jen žákovské povolení. je kupodivu nezajímalo.  Pak ale ta milá paní, příslušnice DOT (Department of Transportation, horší mrchy než policie) začala počítat, jak dlouho jsme na cestě a kolik jsme ujeli a na závěr na nás přišla s otázkou: "Jak to, že jste tady, vždyť když spočítám jak dlouho jedete a průměrnou rychlost, máte být touto dobou v Oklahoma City". Na vysvětlenou, Oklahoma City je tak 700 mil zpět na východ. Mermomocí z nás chtěla vypáčit, jak je to možné, slibovala doživotní beztrestnost a modré z nebe k tomu, ale my se nedali. Já vůbec považoval za nejmoudřejší být zticha a Franta jen opakoval: "Vidíte mne? Tak jsem tady. Já nevím jak jsem se sem dostal, jeli jsme a jeli..." Když nás konečně propustila, Franta mi povídá: "To tak, já jí to řeknu a ona nám dá pokutu za rychlost". Dnes už by nám tu pokutu dali. Už nepotřebují naše přiznání, mají ten důkaz přímo v ruce. Naše palubní knihy (Log books). Do Los Angeles jsme dojeli za 49 hodin od odjezdu z východu, celkem 2,700 mil (4350 km) včetně zastávek na tankování a tu kontrolu.
Dva dny jsme byli doma, vyspali se, snad i odpočinuli. Další cesta na východ nás vedla ještě dál než ta minulá, na sever od Bostonu, do North Billerica. Je tam obrovský sklad pro supermarkety Shop Rite. Sklad je hala rozměru asi tří fotbalových hřišť, kde směna nakladačů pracuje do dvou ráno, naloží jejich vlastní trailery, které povezou ráno zboží do obchodů, zaparkují je na volné ploše vedle a potom přijde čas vykládky. Vyloženo musí být do osmi ráno. Hala bude plná a pak další směna to přeorganizuje a připraví večerní nakládku. Je smutným faktem, že žádný z těch podniků, kam jsem kdy jezdil, neměl žádné lidi na vykládku. To je práce řidičů, podniky takhle nechutně šetří peníze. Když chce řidič vyložit, ať si to vyloží sám. Protože je placen za ujeté míle, vykládá trailer zadarmo, jen aby zase rychle naložil a jel. Každý píše tuhle dobu do palubní knihy jako že spal; řidič smí pracovat 70 hodin během posledních osmi dnů. Překračují to všichni, protože za současné situace to jinak nejde. Pokud nebude lhát, podnik mu nedá příští náklad, bude víc stát než pojede a nejvýš za tři týdny dá výpověď sám. Vyhodit ho totiž za tohle nemohou. Všude jsou samozřejmě k najmutí vykladači, kteří pro Vás trailer vyloží, ale musíte jim zaplatit. Většina podniků tohle řidičům proplácí, ale protože byl Franta nenažranej, vyložili jsme náklad sami a pak jsem mu musel napsat potvrzení, že jsem Ramon Gonzales a že mi zaplatil šedesát dolarů.
Tak tady, v North Billerice, nakladači zůstali po směně ještě na vykládku, aby si přivydělali.  Když jsme přistavili trailer na vrata, šli jsme dovnitř a zkoprněl jsem. Přes tu obrovskou plochu se na nás řítilo stádo divokých paletových vozíků na bateriový pohon, na každém stál ten, co s tím doposud pracoval a hnali se k nám šíleném v závodě o zákazníky. Mají to krásně zorganizované, jako mafie. Vy nechcete jejich služby, váš náklad je na paletách, tak proč máte platit. Ale všechno je jinak. Za prvé, máte deset krabic na sobě, ale oni chtějí jen osm. Fajn, dvě sundáme. S trochou smůly to máte i na jiných paletách, než chtějí oni, tady totiž palety nejsou standartní. Potřebujete paletový vozík a prázdné palety. Položíte jednu na zem, vyvezete svou paletu, a ta prázdná je pryč. Položíte tam novou, sundáte dvě vrstvy a chcete to odvézt, jenže vozík je pryč. Vydáte se ho hledat a až se s ním vrátíte, jsou zase ty prázdné palety pryč. Slabší povahy tuhle bitvu ani nezačnou, vědí, že nemohou vyhrát. Silnější povahy to vzdají v polovině, až konečně pochopí. Nenažranci jako my vydrží do konce. Já, Ramon Gonzales, jsem z toho neměl nic, krom bolavých zad.
Samozřejmě, protože Franta není jen tak někdo, hned při zpáteční cestě mi předvedl, čeho se vyvarovat. Jeli jsme po I-95, tentokráte na jih, na George Washington Bridge a domů. Na kraji dálnice tam jsou, mimo mnoha jiných značek, také označení dálnice, na které jste. Je to takový modrý rytířský štít s červeným vodorovným pruhem a na něm nápis Interstate 95. Pod tím je bílá čtvercová tabulka, asi 20x20 cm s černou šipkou, ukazující směr, kudy to dál vede. Jeli jsme v pravém pruhu a najednou je před námi ta značka a šipka ukazuje v 45 úhlu vlevo nahoru. Dálnice se větvila, Franta nedával moc pozor, protože mne zrovna poučoval jak se nesmím splést, tady na východě je hodně nízkých mostů, jen naše dálnice je bezpečná. A už jen kamikadze by sjel ve městě z dálnice kde to nezná, líčil mi to tak, že jsem si už už představoval krvelačné domorodce číhající na nás.
Přesunout se v newyorské dopravě o čtyři pruhy vlevo není jen tak, ale dokázal to a přesně v okamžiku, kdy už nebylo cesty zpět, vidíme před novou sebou značku, že jsme na I-278 a jedeme někam úplně jinam. Já byl z neznalosti klidný, neřídil jsem, to byla Frantova starost. Udělal něco, co mi tolik nedoporučoval: sjel z dálnice na prvním možném místě a vydal se městem na sever, tam, kde byla naše milovaná I-95. Našli jsme ji, samozřejmě, tedy Franta ji našel, po poradě s policajtem. Byl jsem o další zkušenost bohatší, třeba se mi bude v budoucnu hodit. A hodila....
Michal Málek, Boise
linkuj.cz vybrali.sme.sk
|
