Můj syn se zamiloval a v 18ti letech, těsně po maturitě, oženil s ženou o 20 let starší a ne zrovna dobré pověsti, odešel na druhý konec republiky (studovat vysokou) a mě tím dostal do situace, kdy jsem jednak začala silně pochybovat o svých schopnostech vychovávat děti a vůbec sama o sobě, ale taky jsem si připadala jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Stála jsem a stále stojím při něm, ale celá širší rodina se postavila proti a dávala i mě za vinu to, co se stalo.

     O rok později odešla i dcera, která je o čtyři roky mladší než syn, studovat střední školu, přes týden je na internátě a domů jezdí jen na víkendy. Takže se k tomu všemu přidala ještě starost o ni a aby toho nebylo na mě málo, asi i něco jako syndrom prázdného hnízda...

     Byla jsem tenkrát dost na dně, ale plně se mi potvrdila pravdivost úsloví – "co tě nezabije, to tě posílí". Všechno, co se stalo, se mnou asi natolik otřáslo, že nezbylo nic jiného, než začít u sebe a vlastními silami se z toho hrabat. A jeden čas se mi i zdálo, že se mi to daří. Víš, vždycky jsem byla přesvědčená, že když se budu ke všem chovat slušně, všem vyjdu vstříc, na všechny budu brát ohledy a svoje potřeby potlačím, že se ti ostatní pak budou ke mně chovat stejně. No, přišla jsem na to, že to tak není. Spíš naopak.

     Ti ostatní to berou jako standard, jako normální věc, jsou na to zvyklí, dá se říct, že toho někdy využívají až zneužívají, a ta zpětná vazba, v kterou já doufala, nějak nefunguje. Dá se říct, že až události okolo synovy svatby mě donutily tento postoj přehodnotit a zjistila jsem, že – kupodivu – když jsem se "naučila" být někdy sobecká, neskromná, neohleduplná ... – cítím, že si mě okolí najednou začalo víc vážit, snaží se mi zavděčit, dávají mi najevo, jak jsou rádi, že mě mají a tak podobně. Zvedlo se mi sebevědomí, i situace doma se sama tak nějak uklidňuje a řeší. Synovi je teď 22, školu bude končit a jeho manželství spěje pomalu, ale jistě k zániku. Dceři je 18 a i když to občas mezi námi jiskří, mám dojem, že pomaloučku dozrává. Takže by se dalo říct, že se všechno vrací do normálu a já můžu být spokojená. Jenomže nejsem.

     Můj problém tkví v tom, že na jednu stranu už vím, že co si neurvu – to nemám, že musím být občas k svému okolí tvrdá, aby si ze mě nedělalo onuci, že se musím rvát za sebe sama, protože nikdo jiný to za mě neudělá… Asi je to tak správně, což zjišťuju i podle reakcí. Jenomže – na druhou stranu – bych se radši pro své okolí rozkrájela, není mi příjemné, že na ně musím být taková, jaká teď občas jsem, ale vím, že musím, protože jinak se vrátím tam, kam už nechci.   Je mi prostě smutno z toho poznání, že člověk musí být na ty druhé někdy zlý, protože když je jenom hodný, ti ostatní toho akorát zneužijí.

    Vím, že jsi velmi moudrá, máš spoustu zkušeností, a určitě najdeš nějakou radu, která by mi pomohla moje trápení nějak rozmotat. Předem za ní děkuji. Wiki

ODPOVĚĎ:

     Milá Wiki, je nesmírně jednoduché se občas sesypat a být smutná. Dělá to plno lidí, tak proč ne? Horší ovšem to mají ti „lidé-skály“. Znám jich pár... Drží na nich celá rodina, někdy i firma... To jsou i ty ženičky, které manžel opustí kvůli těhotné milence – protože: manželka to přeci vždycky všechno zvládla, je tak silná, pevná... kdežto ta ubohá chudinka holka se zhroutila...

     Všichni se pak nesmírně diví, když se skála najednou promění z ničeho nic na hromádku zoufalství, nebo naopak když je z ní zapšklý, zlý, jízlivý, arogantní, ironický... atd. tvor. Ona prostě jednou ta jedna malá kapka je poslední... Ty jsi, díky bohu, zatím všechno ustála, snad ses jen z téměř posledních sil naučila trochu bránit. Ale, zvyk – železná košile, ti brání si novou situaci správně užívat. Prostě – jak píšeš – neumíš být „zlá“, respektive ta správná dávka sebeobrany ti nejde pod kůži. Smutné je, že tohle všechno poznání přichází v okamžiku, kdy nějak už nejsou kolem tebe ti, kteří měli ocenit jak tvou předchozí ohleduplnost, schopnost, sílu, tak dnešní „novinku“ nové sebevědomí...

linkuj.cz vybrali.sme.sk