Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

 Stalo se mi letos v létě v Čechách, že se slavilo najednou hned několik svateb. Aniččin strýc a teta měli zlatou, bratranec  a sestřenice stříbrné; no a k tomu jsme se nachomýtli my, s naší stříbrnou svatbou přímo za dveřmi. Poseděli jsme na zahradě, pečeného selátka pojedli, piva popili (já na přestávkové procházce spadl do potoka), popovídali si a zkrátka jsme se měli hezky. Tenkrát jsem Aničce řekl, že jí její rodinu závidím. Strejda to zaslechl a naoko se rozzlobil se slovy – vždyť ty jsi taky naše rodina. A já si znova uvědomil, jakéže to štěstí jsem v životě měl, když jsem Aničku potkal.

Když jsme odešli z Čech, stáli jsme najednou ve světě širém bez přátel a bez příbuzných, zkrátka sami tři. Tak nějak v nás časem vyrostlo vědomí, že všichni Češi, jak nás tak osud seznámil jsme si vlastně příbuzní, protože ty skutečné si člověk také nevybírá. Aspoň za normálních okolností, protože mezi všemi těmi skutečnými příbuznými, tak jak se nám přihodili, jsou vždycky nějací, se kterými se pokud možno nestýkáme. Naproti tomu se stane, že potkáme na své pouti životem člověka, ke kterému nějak patříme.

Dlouho jsem žil v blaženém příbuzenství a přátelství se všemi Čechy, jak mi je život přinesl. Nejlépe je to snad přirovnat k onomu činžáku, jak jsem v něm žil v Čechách . Tam jsme si sousedy nevybírali, prostě tam byli a i když jsme se třeba zrovna nepřátelili, mohli jsme u kteréhokoli z nich zazvonit, že potřebujeme vajíčko nebo trochu mouky. Tak je to i dnes, jen ten činžák pro nás dnes představuje celé město Boise. Nenavštěvujeme se neustále, ovšem bez společného Silvestra si to neumím představit; a protože ten umí to a ten zas tohle, klidně se mohu na kohokoli obrátit o pomoc a kdokoli se zas může obrátit na mne. Slavívali jsme i narozeniny, ale jak tak stárnem, došli jsme k poznání, že s přibývajícími roky není vlastně co slavit a je lépe narozeniny ignorovat. Mám takovou pavědeckou teorii, že vlastně všechny naše mezilidské vztahy, kladné i záporné se dají shrnout do jediné skupiny, které říkáme tolerance. Pan Ulč před mnoha lety v časopise Západ uveřejnil článek právě o toleranci a jako jednotku netolerance zvolil „Uchodžbán“, to podle přísloví „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu až se ucho utrhne“.

Myslím si, že jako nulový bod stupnice bychom mohli uvést všechny ty lidi které denně potkáváme na ulici či leckde, a pokud do nás nevrazí či nám nijak nevstoupí do života, jsou nám naprosto lhostejní. Na kladné straně pak stojí lidé nám blízcí, počínaje těmi, se kterými se stýkáme v práci a nejsme si odporní, přes sousedy s „naší kuchyni náhle potřebným vejcem“, až po děti a manželku či manžela.Na negativní straně pak jsou lidé nám nemilí.

Na úplném konci  s nejvyšším počtem negativních uchodžbánů pak stojí lidé, které v životě, jakože jsem jinak člověk tolerantní, prostě nechci a oni se mi tam pořád cpou. Snažím se jim vyhýbat, protože s nimi nechci přijít do styku byť i negativního, protože je psáno, že budeš milovat bližního svého. Milovat nemohu, ale snažím se aspoň vyhnout nenávisti tím, že se těmhle lidem vyhýbám a nechci po nich nic jiného než totéž.

Buďme k sobě tolerantní a pokusme se místo nelásky a nepřátelství některé lidi prostě ignorovat. Kéž by mezi námi lidmi platily zákony džungle – žít a nechat žít.

Michal, Boise

linkuj.cz vybrali.sme.sk