Autobusů se takhle narychlo nikdy nepodaří sehnat dost, takže jsou přeplněné otrávenými pasažéry a silně připomínají pojízdné sudy se střelným prachem. Ten pátek to bylo stejné jako kterýkoliv jiný podobný den. Horko a stres. Autobus kličkoval dávno opuštěnou trasou a i já v duchu zuřil, ačkoliv celá ta lapálie vlastně neznamenala nic jiného, než malé zpoždění. Zuřil jsem tiše a ukrýval  přitom svou náladu do stránek nějaké knížky a tím trochu prošvihl možnost pochopit, že můj vztek je tentokrát víc než nemístný. Lehké rozladění ze zpoždění ve mně doznívalo ještě v okamžiku kdy jsem doma sedal k počítači a přešlo přesně v té vteřině, kdy jsem otevřel svých dvacet zpravodajských záložek a zjistil co se stalo... (BARRANDOV – Tragická a zbytečná smrt: chtěla doběhnout tramvaj a vběhla pod kola jiné, přijíždějící z opačné strany, která právě vyjížděla z tunelu. Dívce bylo 11 let.)
     Dnes, viděno zpětným pohledem, mě trochu děsí moje reakce. Každou vteřinou se na nás ze všech komunikační kanálů valí šílenství celého světa a můj psychický imunitní filtr zafungoval naprosto automaticky, zcela bez mého vědomí.Tak, jako když bílá krvinka pohltí prvního streptokoka, který se pokusí otevřenou ranou proniknout do krve, aniž bych já o tom věděl, tak moje centrum ochrany duševního zdraví odsunulo celou událost kamsi na okraj. Jelikož jsem se o neštěstí dozvěděl ze zpravodajství, můj mozek jej v první okamžik zaregistroval jako pouhou strohou informaci. Imunitní systém, který v dnešním mediálním věku zřejmě musí mít každý z nás, začal kolabovat teprve v následujících dnech. Podstatně k tomu přispěl fakt, že místo neštěstí míjím několikrát denně. Díky tomu mám teď hlavu plnou drobných střepů…
      Věřili by jste, že to čemu by kriminalista řekl „stopy“, někdo zasypal hromádkou šedivého písku? Ten někdo patřil nejspíš k dopravním policistům, protože stejný písek označoval místo, kde se tramvaji konečně podařilo zastavit. Hned druhý den se však na místě začínají objevovat první květiny, růže z obchodu i vlčí máky z louky. Ale rychle vadnou na sluníčku. Skoro stejně rychle někdo přináší nové. V noci na místě blikají svíčky... Jedno odpoledne jsem cestou do práce na tom místě viděl vzlykat tři holčičky, dvě plakaly tiše, jedna ne. Pokaždé, když teď tím místem projíždím, nakonec odvrátím pohled na druhou stranu, tentokrát rychleji než jindy. Mockrát jsem tu projížděl a měl přitom v kapse foťák, ale nikdy jsem se o žádnou fotku ani nepokusil. Nedokázal bych udělat takovou fotku, aby dávala nějaký „vyšší smysl“.

     Celý ten improvizovaný pomníček z květin, celý ten kus chodníku popsaný dětskými vzkazy, je ta nejsmutnější metafora pomíjivosti, jakou jsem kdy viděl a já nemám dost talentu, abych něco takového převedl do fotografie; vyšel by mi z toho vulgárně popisný bulvár. Kromě toho mě už dost dlouho iritují snímky vyhrávající světové fotografické soutěže díky estetizaci lidské bolesti a ani kdybych ten talent měl, nechtěl bych produkovat podobné fotky, protože na bolesti nic estetického není.

      Ve skutečnosti tyhle fotografy vůbec nechápu. Jak to dokážou, zachovat si odstup, když se jim tragedie odehrává přímo před očima? Já si nedokážu zachovat ani tolik odstupu, abych dokázal místo, kde k neštěstí došlo před jedenácti dny, minout bez podivných pocitů, které odeznívají mnohem pomaleji, než bych si přál.      Někdy opravdu moc závidím věřícím schopnost motlitby.
      Po týdnu smyl hromádku písku víkendový déšť . Radnice Prahy 5 a Magistrát hlavního města Prahy, po dvou letech vleklého sporu o kompetence nad přechodem, v záchvatu špatného svědomí během několika málo dnů zařídily: snížení povolené rychlosti tramvají při výjezdu z tunelu, osadily přechod výstražným zařízením, světelným i zvukovým (ale zvukové vzápětí nechaly vypnout – ve špičkách tu jezdí tolik tramvají, že zařízení zvonilo prakticky neustále a nějaké stovce domácností v doslechu hrozilo zešílení). Na kraji přechodu mlčenlivě odrážejí obraz černého tunelu nová tichá zrcadla. Co by bylo, kdyby.... ať se ale radši nikdo neptá. Svět už nikdo nezmění a podobná opatření budou vždy přicházet pozdě.
     Počítám, že improvizovaný pomníček časem někdo vymění za opravdový, malý, úhledný. Sem tam jej nějaká tramvaj pozdraví zacinkáním. Kruhy paměti se budou zmenšovat, bolest už nebude tak vidět.

     Nevím, kdo všechno nakonec zapomene a jak moc i já. Ačkoliv nemám rád absolutní slova, tak nějak tuším, že pro mě to místo už nikdy nebude stejné jako předtím.

Martin Marx

linkuj.cz vybrali.sme.sk