Asi tři týdny před Dnem „dé“ jsem se – jen tak – mimochodem, při večeři, zeptal: “Tak co, jak jsi daleko s diplomkou?“. Vídával jsem dceru, jak sedí u PC a něco tam mastí, ale jsem starostlivý otec, proto starostlivá otázka. Odpovědí mi byl úsměv a konstatování: „Vy mne nemít, tak snad nemáte žádné starosti.“ Jo, měla pravdu. S malými dětmi malé starosti, s velkými velké. „Ale nebój, taťuldo, až odjedete, já tu budu mít klid a celý víkend budu psát“.  Klid, klid, jaký klid? To jako když jsme doma, tak ji vyrušujeme? No dobrá. Odjeli jsme na chalupu s vědomím, že je stále dost času a že to ta holka zvládne.

     Celý další týden si k tomu snad ani nesedla, pouze občas komunikovala – prý s oponentem. Makala opět celý nadcházející víkend. Na popud ženy jsem byl znovu „zvědavý“, zda má jasno o úpravě, o titulní stránce, písmu, metodickém listu, zda ví, jak má vypadat čestné prohlášení či seznam odborné literatury. Byl jsem zvědavý, ale současně chtěl být i nápomocný, když jsem viděl, jak se moří s přenosem a velikostí grafů do Wordu.

Pomohl jsem jí, protože jsem začínal tušit a nejen tušit, že číslování stran poněkud nesouhlasí s již napsaným obsahem. Než odjížděla na konzultaci za svým oponentem, který byl často nezastihnutelný, nedochvilný a hlavně 100 km vzdálen, dostal jsem úkol, abych se „mrknul“ na to formátování.

     „Jóó, a také nezapomeň zavolat do tiskárny a objednej mi svázání. Potřebuju to na úterý“. To mi řekla ve spěchu, ve dveřích (rozdělovat úkoly, to by jí šlo, ale začít o měsíc dřív, to ne...). Do toho se ještě ozvala žena s již omílanou poznámkou, něco v tom smyslu, že došlo na její slova, že si ta holka dává na čas a pak je vše ve spěchu… A to jsem ještě dceři slíbil, že v sobotu půjdu do práce a že vytisknu práci na „lejzrovce“, protože na té naší jehličkové by to trvalo a nebylo tak pěkné. Slíbil jsem jí také další hloupost, že i koláčové grafy udělám v barvě. Ale – co bych pro ni neudělal…

     Pátek večer, spíše sobota ráno, 01:00. Aby toho nebylo málo, na radu oponenta se musel přepsat seznam použité literatury a titulní stránka.  Poslední kontrola při kafi, zda nám souhlasí číslování stránek s obsahem, zběžné projetí – a je 03:00 ráno, „hotovo“. Když jsem to ale pak o pár hodin později  „natáhl“ do PC, zhrozil jsem se. Vše bylo rozházené. Text mi „ulítával“ na další stránky, za tabulkami prázdno, popis grafů přešel na další stránky, nesouhlasilo číslování stránek. Děs. Byl jsem na mrtvici. To zadané automatické číslování stránek bylo jen pro zlost. Napadlo mne, že vinu nese neshodná softwarová verze na obou PC nebo – že by ovladače?

     Na nějaké dlouhé přemýšlení a úpravy nebyl čas. K tomu všemu jsem se ještě zhrozil, když jsem objevil jednu hrubku, druhou, graf bez popisek, gramatický nesmysl… Žhavím telefon do tiskárny a ujišťuju se, zda mi to vezmou ještě kolem 12. hodiny a zda mi to do pondělka svážou (pokud to ovšem stihnu). Současně volám domů a důrazně žádám o urychlené přečtení celé diplomky a o opravení a sdělení stránek s chybami, které už jsme v noci neviděli. Zatímco jsem se potýkal s formátováním stránek a s přečíslováváním obsahu, dcera i manželka si rozdělily text a postupně, telefonem, mi sdělovaly čísla stránek s chybami, které já operativně opravoval.

     Konečně se mi to líbilo. I barva grafů byla pěkná. Ale – čas byl stále mým nepřítelem. Půl dvanácté pryč. Popadl jsem 5 kopií a pádil do tiskárny. Pán, který mi slíbil vazbu, už zamykal, ale slíbil mi, že si to dcera může vyzvednout v pondělí dopoledne. Ufff. A jak to dopadlo? Při obhajobě „jsem dostal“ za dvě!  Já vím, že kecám, ale ta má „piko zásluha“ tam přece jen byla.

     Když jsem ji pak viděl na slavnostní promoci, jak tam stojí se svými kolegy, přistihl jsem se, že jsem myšlenkami někde jinde. Viděl jsem ji opět malou, hravou, viděl jsem, jak když spala na saních ve spacím pytli, jsem ji převrhl čumáčkem rovnou do sněhu a ona se přitom ani neprobudila, viděl jsem ji, jak se mnou chodívala na procházky a po několika metrech už chtěla „na koně“ protože „bolely nožičky“, nebo jak jsem ji odváděl do školky. Slyšel jsem ji, jak mne opravovala a říkala mi popleto, když jsem jí vyprávěl tu spoustu nekonečně stejných pohádek a schválně je motal dohromady. Slyšel jsem i ženu, jak mne kárá, abych holku na noc nerozptyloval, že už musí spát.

     Hlavou mi prošlo snad celé její dětství, od kočárku, až po pubertu. I to, jak mne seznámila se svou „první láskou“ a jak jsem byl na toho, který mi ji chce vzít, odměřený. Bylo to asi tím, že tátové jsou asi více spjati nějakou neviditelnou pupeční šňůrou s dcerami a naopak synové s matkami. Pravidlem to asi není, ale u mne to platilo a platí stále.

     I když je dávno dospělá, pořád mám o ni strach.

Petr Master

linkuj.cz vybrali.sme.sk