Na druhou stranu se neni cemu divit, protoze Americane jsou schopni vyjet do sveta jen s ridicakem. Takze.  pokud nekdo ridicak ziska, ma kliku a je vysmaty (tedy jen do konce jeho platnosti – tzv. Expiration date, pak zacne ten samy kolotoc). Muj Prvni den  byl hrozny. Zazivala jsem opravdu horke chvilky. Chteli po mne silene mnozstvi nejruznejsich dokladu, a pak tvrdili, ze potrebuji stale jeste tyto a tyto a dalsi a dalsi...  A vsechno se menilo podle toho ktereho cloveka, ktery zrovna nejake papiry po mne vyzadoval. To bylo na tom to nejhorsi – nebo nejsmesnejsi?  Ale vsechno jsem nakonec statecne prekonala. Po nekolika nevydarenych pokusech donest vsechny pozadovane veci jsem na ne totiz nastoupila se svym „host otcem“ a ten to mel pak vyrizeny za chvilicku.

     Dalsi perny bod bylo zvladnuti pravidel silnicniho provozu. Zase tolik jich neni, ale preci jen, jistota je jistota, a abych tomu rozumela, dostala jsem osobniho prekladatele –  Davida. Prihlasil se celkem dobrovolne, ale moc mi toho neprelozil. Ale – zvladla jsem nakonec i tohle a mohla nastoupit jizdy. Ke mne byla pridelena celkem zvlastni osoba –  prisla si mne vyzvednout divna Vietnamka s obrovitanskymi brylemi a obrovitanskymi cervenymi nehty. Vypadala jako presne jako hlavni mravenec ze Vcelky Maji.

     Ja jsem zatim sedla v pohode do auta a cekala na instrukce. Zarazilo me, ze prvni, co vubec kontrolovala, byly blinkry. A tak na me pak oba i s „hostdadem“ stale marne halekali, ze mam zapnout blinkry. Zkousela jsem to, ale po chvilce me to prestalo bavit a tak jsem vysedla a svoji skvostnou anglinou jsem dodala, ze to bude problem, protoze spravit rozbite blinkry jen tak v cukuletu nedokazu. Cimz to vsechno skoncilo a my jeli domu.  

     Dalsi den jsem netrpelive cekala v preplnene cekarnicce. To uz jsem byla trosinek nervozni a kdyz ze dveri vysla policajtka s kamennou tvari, tak jsem se snazila nasadit opravdu specialni vyraz, ale moc dojmu jsem na ni neudelala. Chladne zkontrolovala blinkry, sedla si za volant a hned me upozornila, ze mam vypnout radio. Jo, to je vec, na kterou jsem moc nemyslela, a tak jsem jen stahla volume co nejvice doleva to slo. Kazdou vterinou jsem citila, ze se snazi vyzkoumat, zda to radio mam opravdu vypnute, a ja zas byla napjata jako struna a v duchu se modlila ke komukoli, jen at me neosoci, ze nechci poslouchat jeji rozkazy. Vite, rekla bych o ni rada neco krasneho, ale bohuzel neni co. Citila jsem se jako vojacek, ktery dopredu vi, ze tahle bitva je predem totalne prohrana, ale snazila jsem se i tak bojovat. Coz bylo tezke...

     Chtela po me, abych zaparkovala na trave, to mi prislo docela neekologicke, ale co, ekologa zadneho v rodine nemam, a tak jsem to udelala. Kdyz na me vyjekla dalsi rozkaz „back-up your car!“, tak jsem opravdu onemela a celist mi spadla do klina. Snazila jsem se rychle uvazovat, ale presto jsem si nebyla jista, co a jak to mysli – „auto vratit“ –  treba jsem se proste jen preslechla... No, tak jsem se optala znova. Vyhrkla na me uplne to same, coz mi nijak nepomohlo. A tak, kdyz mi to nedalo a pokusila jsem se znovu, potreti, myslela jsem, ze ji nejspis rani pepka a ja ji budu odvazet primo do nemocnice. Pri te predstave mi naskocila husi kuze a ja si uvedomila, ze asi by bylo nejlepsi jeste couvat,  po te trave. Po delsim couvani se dama citila celkem spokojena a ja  -  v naprostem nepochopeni – konecne vyrazila brazdit silnice.

     Pak mi zadala jeste par dalsich podivnych rozkazu, ale to uz jsem se nad tim nejak hloubeji nepozastavovala a delala presne to, co jsem slysela a cemu jsem porozumela. Na konci jizdy jsem se opravdu citila jako clovek, ktery se snazil – zcela marne – udelat jakousi zkousku, ktera pro nej hodne znamenala. Kdyz jsem zastavila, prudce otevrela dvere, vykulila se z auta a hbite uhanela do budovy.   

      Stacila jsem se z toho vseho vzpamatovat a rychle na ni zakricet otazku, jestli jsem to teda udelala. Obratila se a jen zakyvala. A to bylo vsechno...  ja se uz jen rozesmala stestim, ze sem nebudu muset znova.

     Pak zbyvalo jen me ofotit a nejaka ochotna pani mi podavala vysnenou plastovou karticku, opravnujici me k jizde autem. V poslednim momente si to vsak rozmyslela a vzala ji zpatky s vysvetlenim, ze ji musi podepsat jeste jakysi guverner, a ze mi to prijde nekdy postou. To uz jsem vazne nevedela, co bych si o tom vsem mela myslet. Statecne jsem se tedy odebrala k odchodu. Moc dobre mi nebylo, zamackla jsem slzu a jelo se domu.

Katka Kolářová, Charleston, USA

linkuj.cz vybrali.sme.sk