Už několik let chodím takřka den co den kolem podivné desky, která je nejspíše bronzová. Už jsem si na tu desku tak zvykl, že ne každý den se na ní podívám. Někdy uplynou i celé týdny , než ji věnuji pohled. Ale pak mi opět padne do očí a já se musím ptát, čeho je vlastně ten kus  bronzu důkazem?    

     Vypovídá o lidské solidaritě? Nebo spíše o nekonečné hlouposti téhož živočišného druhu?  Jedná se o jednu z těch pateticky obyčejných užitečností, o kterých by byl ochoten Wolker napsat báseň nebo tu máme spíše příklad peněz zbůhdarma promrhaných a kdo ví jestli ne zlovolně vymámených. Takže spíše než k poezii, by měla inspirovat k sepsání trestního oznámení?  Je ta deska projevem neschopnosti nebo naopak dokazuje, že někteří z našich spoluobčanů mají schopnosti vpravdě paranormální?
    Tahle mysteriózní deska visí u vstupu do stanice metra Skalka už bůhví kolik let, moc bych nedal za to, že víc než deset. Jestli se dobře pamatuji, byla zde vyvěšena s velkou slávou a pokud mě moje pozorování neklame, je dnes tiše zapomenuta. Mám ovšem dojem, že k zapomenutí byla odsouzena od samého začátku. Podle mě totiž nikdy nebyla schopna vykonávat funkci, pro kterou byla určena. Pokud jste to sami z obrázků neuhádli, tak věřte, že ten kus kovu je slepecká mapa stanice a nejbližšího okolí.
    Takže teď už to víte, protože jste to buď sami uhádli nebo proto, že jsem vám to řekl. Já to vím, protože jsem kdysi zahlédl v televizi reportáž, která vyvěšení mapy oslavovala jako významný krok v integraci nevidomých do naší společnosti. Když si náhodný kolemjdoucí všimne piktogramu se slepcem a trochu zapřemýšlí, má také velkou šanci pochopit, o co jde. 

     Ale jak má tu mapu najít náhodně procházející slepec?
    Zatím se mi nepodařilo najít na tuhle kardinální otázku odpověď. Nevidomý, který je místa znalý o mapě možná ví, ale jelikož okolí zná, nepotřebuje ji. Nevidomý, který je na Skalce poprvé, by možná mapu ocenil, ale z pochopitelných důvodů se nemůže v neznámém prostředí rozhlédnout a vzápětí zvolat „A ejhle, mapa! Hned si nahmatám, kudy se dostanu na autobus!“
      Možná by někdo považoval za dobrý nápad, naučit třeba mapu nějakému pípání, ale to by zase muselo existovat mezinárodně srozumitelné pípání pro slepecké mapy. Nebo by se mapa mohla jen tak nazdařbůh minutu co minutu hlásit nějakým přednahraným výkřikem, třeba jako: „Slepecká mapa! Taaadyyy!“ (zajímalo by mě, jak dlouhou dobu by trvalo, než by takovou ukřičenou mapu srazil personál nedaleké prodejny Tabáku basebalovou pálkou.)
     Nic z toho mapa nedělá. Je to jen kus něčeho, co vypadá jako bronz. Křičení ani pípání nejsou určující vlastností desek, co vypadají jako bronzové. Takové desky jen visí. Nic jiného neumějí. Vidoucí kolem procházejí, ale k ničemu jim ta deska není. Většinou si jí nevšímají. Co se týká výskytu nevidomých, není, pokud mohu soudit, stanice Skalka nijak nadprůměrná. Ale když se zde náhodou mihne nějaký nositel bílé hole, také desku mine. Nic jiného mu totiž nezbývá. Je slepý k celému světu a jeho slepota se pochopitelně vztahuje i na bronzové desky.

     A deska dál jen visí. Tiše a nepochopitelně.
     Na závěr bych chtěl napsat, že nepochopitelnější než jedna taková mapa na jedné stanici, by byla jedna taková mapa na každé stanici. Ale hned mi došlo, že systém: co stanice – to mapa, pokaždé na stejném místě, řekněme uprostřed nástupiště, by naopak snad dával smysl.

     Ale – pokud se mapy budou šířit tempem jedna za cca deset let?

Martin Marx

linkuj.cz vybrali.sme.sk