Prvním červencovým dnem také odstartuje svou činnost klientské centrum, kde si bude moci každý ověřit, jaké informace o něm v registru společnosti nashromáždily a evidují. Neplatiči v ČR to budou mít tedy opět o něco složitější...

     Před vánocemi roku 2003 jsem pracovala u jisté leasingové společnosti v obchodě s elektronikou. Zákazník si tedy vybral zboží, na které právě neměl finance,  pak přišel za mnou, já naťukala do PC jeho osobní údaje – jméno, adresu, rodné číslo, číslo občanky a ještě nějakého druhého dokladu a odeslala tyto údaje do leasingového centra. Do pěti minut byla půjčka schválená nebo zamítnuta. Proč zamítnuta? Protože ten člověk už měl nějakou půjčku, neplatil, nebo zpozdil platbu a – tak se ocitl v registru neplatičů. Od r. 1999 totiž v Česku existovalo sdružení Solus (Sdružení na ochranu leasingu a úvěrů spotřebitelům), které založilo databázi neplatičů úvěrů. Každý, kdo chtěl zažádat o úvěr či leasingovou půjčku u těchto společností, musel počítat s tím, že si ho daná instituce může prověřit v registru negativních úvěrových informací, neboli databázi neplatičů.

     Např. v USA když někdo požádá o úvěr (nebo o kreditku), musí zpravidla podepsat, že v tom konkrétním případě povoluje bance, aby prozkoumala jeho kreditní historii. Má ale právo získat kopii informace, která je podána bance. To se zdá být naprosto férový a korektní postup. K údajům klienta v databázi má přístup jen ten, komu to klient explicitně povolí – a navíc klient dostane kopii zprávy. Domnívám se, že hlavní důvod, proč tento systém prostě neokopírujeme, je, že by mohl omezit "lidské právo podvádět".

Jaký je váš názor:

Schvalujete zveřejňování neplatičů, nesplácečů a jiných nezodpovědných lidí a firem?

Co si myslíte o registrování finančních závazků běžných občanů?

Puella, LA

linkuj.cz vybrali.sme.sk