Nejak toho cloveka mame zaskatulkovaneho, ze nam patri... ale proc teda se tolik snazil mne najit? Proc na tu schuzku vubec chodil a jeste k tomu v dobe, ktera uz byla nepravdepodobna, ze tam jeste budu? Kdyz jsme se loucili, tak se zeptal, jestli by pro mne mohl prijit zitra odpoledne a sli bychom na veceri. Byla jsem vdecna za kazdou hodinu, stravenou mimo Saidin byt a tak jsem rekla, ze ano. Presto jsem uznavala, ze Saida je na mne vlastne hodna. Jidlo kupovala pro obe, nikdy mi nedala najevo, ze bych ji neco dluzila a to i pres moje „nesrovnalosti“ s jejimi prateli. Jen do mne stale hucela, ze kdybych nebyla hloupa, mohly bychom se obe dve mit lip. A ja jsem musela poslouchat, kolik by za mne jeji cernosi byli ochotni zaplatit... V byte bylo vylozene dusno a nebylo to horkem. Tusila jsem, ze situace se bude dal zhorsovat.

     Alainovi jsem si ale nepostezovala, i kdyz jsme si psali kazdy druhy den. Vedela jsem, ze ted ma sam problemy, umiral mu otec a on to nesl velice spatne, vycital si veci, ve kterych tatu zklamal, nebo se nezachoval tak, jak otec ocekaval. Nechtela jsem mu to jeste stezovat svym brecenim, ale strasne mi chybel.

     Kdyz Hamadi zazvonil dole na zvonek, ktery jsem mu vcera ukazala, s ulevou jsem sebehla ze schodu a rozhodli jsme se, ze pujdeme pesky do mesta. Meli jsme cas a ja jsem nesnasela nacpane a pachnouci autobusy.. Dosli jsme az k souku. Bylo to uplne neco jineho prochazet ho s Tunisanem. Hamadi mne vzal za ruku a vedl mne uzkymi ulickami staroveke Mediny. V tezkem vzduchu jsme dosli do jedne ulicky, kde byly v obrovskych vencich naveseny chilli papricky a jine koreni. Zacaly mi z toho az slzet oci, tak jsme ji rychle prosli a dostali se do casti, kde se prodavaly parfemy (vyrabeli je doma) a Chanel No.5 prodavali na litry... :-))) 

     Bylo to daleko klidnejsi, nez muj obvykly beh touhle casti. Hamadi se zastavoval se mnou u veci, ktere mne zajimaly a vyptaval se na ne majitelu. Predstavoval me jako svoji snoubenku. Na muj udiveny pohled mi rekl, ze je to tak jednodussi a ze to bude jednodussi i pro mne. Divali jsme se na vyrobu taliru, zpracovani zlata, tkani... dozvedela jsem se vic, nez jsem kdy pred tim o techto vecech tusila. Pak se zastavil u jednoho sveho znameho obchodnika s koberci, ktery, kdyz zjistil, ze jsem z Ceskoslovenka, mel velkou radost, protoze jeho synovec u nas studoval. Uklonil se mi a polozil si pravou ruku na srdce a pak si potrasli rukama a polibili se s Hamadim; napred na levou, pak na pravou tvar. Museli jsme s nim vypit caj (piti caje mi uz pripadalo neco jako dymka miru z filmu o Vinetouovi). Vyptaval se, jak se mi libi v Tunisu a pak mluvili o Monastiru, kde se oba narodili (a kde se narodil i president Habib Burguiba).  Vstala jsem a prohlizela si zatim jeden koberec, ktery mne zaujal  barvama. Lotif okamzite priskocil ke mne a zacal upozornovat na to, ze koberec je barveny prirodne a jestli se mi libi. Prisvedcila jsem a zacala se obavat, ze se bude pokouset mi ho prodat... k memu prekvapeni se znovu uklonil s rukou na srdci a dal mi koberec do naruce, ze je muj pritel a vsechno co ma on, je nase, tedy moje a Hamadiho... Jo, to uz jsem nekde slysela, vzpomnela jsem si na Mehdiho a krasnou Siham...  Vedela jsem, ze odmitnuti by povazoval za urazku a nevedela jsem, co rychle delat. Predstava ze od ted budu s sebou nosit koberec, mne nelakala. Tenkrat jsem jeste nevedela, ze kdyz o neco mezi prateli projevim zajem, je to jako bych o to pozadala.

     Podivala jsem se v rozpacich na Hamadiho a ten hned pochopil a zacal dekovat a vysvetlil, ze si pro nej prijdeme az pristi tyden, ze ted bychom ho nemeli kam dat.

     Pristi tyden? Znamena to, ze pristi tyden Hamadi zase chce prijet? Uvedomila jsem si, ze z toho mam radost. Rozloucili jsme se s Lotifem a pokracovali dal soukem k male kavarnicce na rusne krizovatce. Divala jsem se na zenu v zavoji, jak kupovala kurata, na kuzle, ktere nekomu uteklo a ted ho v ulickach Mediny honily deti... a bylo mi zas jednou strasne dobre. Hamadi objednal studene piti a ja jsem se ho zeptala, kde vlastne bydli, kdyz je tady v Tunisu, protoze prece nekde spat musel. Dozvedela jsem se, ze tady ma sestru. "Zije jich v byte sedm, ale vzdycky mne nekam nacpou", usmal se. "Sestra ma 5 deti a vsechno holky. Jeji manzel je z toho nestastny, ale Zohra se boji, ze kdyby meli dalsi dite, tak by to bylo zase devce."  To je fakt moc zenskejch na jednoho chlapa", podotkla jsem. "Zohra byla zoufala pokazde, kdyz se ji narodila nova dcera" vypravel Hamadi, "jeji manzel se mi snazi porad rikat, ze je mu to jedno, ale ja na nem vidim, jak mu to vadi...." zasmal se. "Jo, nevadi, nemit ani jednoho syna! Kazdy muz chce syna. A kazda zena by to mela pochopit! "Ale Hamadi!" vzdyt ma uz pet deti! "namitla jsem. "Ale samy holky!" "No, a co ma delat?" "Treba to dalsi by byl kluk."

"A treba nebyl a co pak?"Chtela jsem se ho zeptat, co kdyz on bude ve stejne situaci, ale pak mi to pripadlo prilis osobni. 'Kdysi se zpival jeden takovy sanson, presne o tomhle" –  ja ti ho prelozim, abys vedela, jak se to tady bere." O ten preklad jsem ho pozdeji pozadala a prepsala si ho:

Kdyz mi rekli: "je to divka!", byl to strasny moment,

medovy puding se zmenil v popel a z datli se stali skorpioni,

kdyz mi rekli: "je to divka", byl to strasny moment.

Roh naseho domu se zritil,

donesli mi vejce ve skorapce a misto masla vodu.

Porodni baba, ktera privede na svet syna,

zaslouzi zlatou minci na nausnice.

Ale ty, porodni babo, zaslouzis tricet ran holi!"

     Brala jsem to jako recesi, jinak se to snad ani nedalo a tak jsem se tomu uprimne zasmala... Hamadi mi polozil dlan na hrbet ruky a pohladil mi ji."Ja jsem ale strasne rad, ze ty jsi zena!" Byl to krasnej den, slunicko svitilo, courali jsme se po ulicich, povidali, smali se, jen o Alainovi ani ceste na Saharu jsem se nezminila, ani o zivote se Saidou. Sli jsme do kina na najaky americky film se Sissy Spacek. Moc se mi nelibil. Nenavidim horory a filmy, kde je nasili. Muze mi kdokoli rikat, ze je to jenom film, ale ja vim, ze to stejne nekdo, nekdy musel prozit. Naucila jsem se nasili ve filmech vyhybat, jak to jde. Proste to na mne prilis pusobi, kazdou ranu bicem citim na vlastni kuzi... A pak jsme  znovu  chodili  po ulicich, zasli na veceri do levne arabske restaurace a byl to den jako koralek na navleknuti.

     Pak uz byla nedele, s Hamadim jsme se setkali ve meste, protoze mel dneska odjizdet do Soussu. A kdyz nasedal do louage, rekl, ze se zase v patek vrati. Jenze novy tyden teprve zacal... Den za dnem byl horsi a horsi. Pak, jednu noc, to jsem uz tvrde spala, kdyz se Saida vratila domu. Najednou se mi zdal sen, ze jsem zase v La Marse a  Alain me drzi v naruci... .Vyhrnul mi kosilku, hladil mne po celem tele...

     V tom okamziku jsem si uvedomila, ze to Alain byt nemuze a hruzou jsem vylitla...

Alena Kennedy, Yukon, Kanada

linkuj.cz vybrali.sme.sk