To já tedy takový flegmatik nejsem. Nevěděla jsem, zda se hroutit hned nebo až poté, co maturitní komise vyřkne smrtelný ortel. V každém případě se mi už dobře půl roku zdávaly sny, jak sama maturuji – postupně z českého i anglického jazyka, z matematiky…a – samozřejmě s těmi mými momentálními znalostmi. Vše bylo o to horší, že i v tom snu jsem si uvědomovala svoji naprostou nevzdělanost, umírala hrůzou a budila se následně celá zalitá potem. Ráno, když jsem tuhle svoji snovou maturitu líčila synovi, ohromně se bavil. „Když něco nevíš – musíš to jednoduše vokecat,“ radil mi zasvěceně. „Hele, zeptaj se tě na Božku Němcovou, vo kerý víš akorát to, že chytla syfla; no, tak to musíš přehrát jinam. Řekneš: Božena Němcová se přátelila s Janem Nerudou. Jan Neruda napsal … ble-ble-ble … no a jedééééééš. Hlavně nesmíš zůstat zticha.“ Óóó, kéž by I ty moje sny probíhaly tak jednoduše. (Taky jsem byla docela zvědavá, jak synovi prošlo to „vokecávání“ při vlastní akci.)
     Pak nastal pro synka takzvaný „svaťák“. Člověk by řekl, že za pět minut dvanáct zmobilizuje všechny své síly a udělá konečně něco pro úspěšné zvládnutí maturitních zkoušek. Ovšem místo toho si uskutečnil předčasné prázdniny. Vstával zhruba v jedenáct hodin dopoledne, trochu pokoukal z okna, jaké je venku počasí a zda by nestálo zato, jít se natáhnout ven do trávy. Pak si jen tak něco připravil k obědu, po kterém se samozřejmě muselo odpočívat a trávit. A ejhle – už je odpoledne, to by chtělo – možná – aspoň trochu se učit, řekl si a na chvíli juknul do knih.

    Jenomže – od čtyř hodin už běželo v televizi mistrovství světa v hokeji, a to nelze v žádném případě propásnout... A pak už byl najednou večer – noc, a to vyžaduje jít spát, protože mladý organismus musí dostatečně odpočívat, aby pro příští den bylo zregenerováno nejen tělo, ale i duch. „Co se divíš,“ řekla mi moje matka, když jsem si jí svěřovala a stěžovala si na synův laxní přístup k věci. „Vždyť ty jsi byla úplně to samý.“ A pak mi poklepala s úsměvem na rameno: „Jen si to, holčičko, užij. Ono na každýho jednou dojde.“  A pak tu byl najednou maturitní týden…

     Syn, podstupující zkoušku z dospělosti až třetí den, nosil průběžné zprávy z akce samé: „Tomáše vyhodili z angliny“ – „Andrea rupla z češtiny“ – „Kája (jedničkář) dostal z matiky za čtyři“. Se zadostiučiněním jsem sledovala, jak můj chlapeček začíná pomalu ale jistě nervóznět. Považte – ty poslední dva dny se dokonce učil! A když jsem mu k poslední večeři před maturitou připravila jeho oblíbené steaky, s díky odmítl, že mu dnes nějak nebere. Cha – chá, maminky mají vždycky pravdu: ono opravdu na každého jednou dojde!

     Konečně – nastal den „D“. Původně jsem si naplánovala, že si vezmu dovolenou a hned ráno do sebe naklopím litr šampáňa, abych přestala vnímat svět. Pak jsem si ale vzpomněla, jak těžkou mívám kocovinu, nápad zavrhla a vydala se přece jen do zaměstnání. Nerada bych svoji osobu hodnotila nějak negativně, ale řekla bych, že jsem ten den nadělala více škody než-li užitku. A najednou se synáček objevil ve dveřích! Podlomila se mi kolena a orosilo čelo… Předem měl zakázáno nervovat mě svým poťouchlým humorem a v případě úspěchu mi oznamovat, že maturu neudělal. Ale, stejně si to, ten syčák, neodpustil! (Ti mladí dnes nemají v sobě kousek citu a ohleduplnosti.) Když mě vzkřísil, přiznal, že to byl nejapný žert a zamával mi maturitním vysvědčením před nosem. Huráááá!!!

     „Ale bylo to s chlupem,“ prohlásil. „Z angličtiny jsem si vytáhnul  „Vzdělávací systém  v Anglii a USA“, no, a na to jsem úplně zapomněl, že tam tahle otázka bude. Takže jsem nevěděl vůbec nic.“ „Proč jsi nepohovořil o Nerudovi?“ neodpustila jsem si uštěpačnou poznámku. „Můžu ti říct, že jsem ani nevěděl, že se Neruda jmenoval Jan. V tu chvíli jsem nevěděl ani jak se jmenuju já.“

     „A jakto, že tě nechali projít?“ divila jsem se. „Pro můj šarm a osobní kouzlo,“ nadmul se synátor. „Byl jsem jejich nejoblíbenější žák za posledních deset let.“ „O tom bych teda dost pochybovala,“ podotkla jsem s úšklebkem. „spíš si myslím, že ti to dali, aby se s tebou už nemuseli v září znovu setkat.“

     „I to je možný,“ usoudil syn. A tak na to šampaňské přece jenom došlo. Kocovina pak byla obzvláště těžká. Ufff…

Michaela Pršalová, Humpolec

linkuj.cz vybrali.sme.sk