Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Stalo se zkrátka, že jsem jednoho dne byl bez práce – firma pokládající kachlíky, kde jsem se z pomocného dělníka vyhoupnul poněkud vzhůru, byla před zavřením z typicky amerického důvodu: majitel se rozvedl a manželka po něm chtěla tolik alimentů, (tady se plati i dospělým), že už se mu nevyplatilo dál se honit. No co teď? Kde mám honem sehnat něco jiného? Dobrá duše kamarád Franta, který právě v tu dobu s trakem jezdil, mi nabídl, že mne to naučí. 

    V USA, když si chcete udělat řidičák, tak se nikdo nezajímá, jak se to naučíte. Dojít si na Department of Motor Vehicles a udělat si psaný test. To je vše, co je nutné. Dostanete Learner Permit, no něco jako povolení pro žáka a na základě toho můžete v doprovodu jiného řidiče jezdit. Až si myslíte, že to umíte, jdete si udělat jízdni zkoušku. Při té Vám ale neodpustí už nic, žádné ohledy na začátečníka. Umíte nebo neumíte, nic mezi. Tohle platí dnes už jen pro osobní auta, ale v době, o které píšu, to platilo pro všechna vozidla. Školy pro řidiče z povolání sice byly, ale kdo by platil za školu, když to není nutné…

  Naučil jsem se co se dalo a hlavně jsem si do slovníku napsal, co se naučit (při mé tehdy chatrné angličtině) nedalo. Výsledkem byl zbrusu nový a krásný Learner Permit, který mne opravňoval řídit vozidla první třídy v přítomnosti jiného řidiče. První třída, dnes A, je pro vozidla s trailery a vzduchovými brzdami, no zkrátka pro traky. Pak přišel slavný den D, já se rozloučil doma, nasedl k Frantovi do auta, a jeli jsme. Bydleli jsme oba v El Cajonu, v takovém malém městečku (150.000 obyvatel) na kraji San Diega v Kalifornii. Jeho podnik, který patřil slovenskému majiteli, byl na severu Los Angeles, tři hodiny jízdy od nás. Tam jsme přesedli do té krásné a veliké věci a jeli nejdřív vyložit co přivezl z východu. Už nevím co to bylo, ani kam jsme to vezli, ale pamatuju si věc, která mne snad poznamenala na zbytek mého trakařského života. Přijeli jsme do podniku, Franta došel dovnitř s papíry a když se vrátil, povídá, že máme nacouvat na vrata číslo 3. Bylo tam místa, inu jak fotbalové hřiště ale bez hráčů, ani žádný další trak tam nebyl, zkrátka prázdno. Franta povídá, jak je to výborné, nemuset se zase jednou proplétat davem. Otevřeli jsme vrata na našem traileru a začalo couvání. Nevím už jak dlouho se snažil, nepamatuju se, kolikrát popojížděl dopředu, aby si to celé srovnal, ale na konci dlouhého úsilí jsme stáli na vratech číslo 1, mírně nakřivo, a Franta, aby neztratil glanc, povídá: "Oni tam mají prázdno a říkali, že na tom zas tak nezáleží". Byl jsem mu dobrým žákem; dodnes mám potíže se trefit, když je prostor volný a rozlehlý. Prý je to tím, že tam není nějaké vodítko, něco co by pomohlo udržet směr. Pohled do zrcadel zkresluje, z okna se machři nekoukaj, a mít někoho na navádění, to už by se svolávali a smáli se. To je úplně pod úroveň... Možná mají pravdu, jim to možná zkreslují zrcadla. Ale mě to takhle naučil Franta.
      Potom jsme jeli někam na sever, myslím že to byl Oxnard, naložit náklad jahod. V životě jsem tolik jahod najednou neviděl, jako tenkrát. Kolik toho mohlo být? Hádám tak 25 tun. S tím jsme tedy vyrazili směrem na východ, náš cíl byl New York. Těšil jsem se jako malý kluk - uvidím New York, teď jako starej mazák, ne jako když nás po příjezdu do Ameriky převáželi z Kennedy airport na La Guardia. Co na tom, že to ještě chvíli potrvá, než tam dojedem, co na tom, že mi už Franta začal pro jistotu vyprávět, jak hrozné místo ten New York je.
Seděl jsem vedle něj, koukal se co dělá, a klepal se strachy, že si za ten volant budu muset sednout. Zvenčí se ta potvora zdá mnohem menší. Jeli jsme po dvouproudých US highways, pak jsme se dostali na čtyřproudou freeway, tedy česky dálnici, v tomto případě neplacenou, která je zdarma, na rozdíl od jiných, zvaných turnpike, kde se platí mýto. Kdesi, jmenovalo se to Barstow, jsme zajeli na truckstop, natankovali, Franta najel zpátky na freeway, zastavil a povidá: "Tak a teď si to zkus". To jsme byli stále ještě v Kalifornii.
Tak a teď znova odbočuji, protože Truckstop je v Evropě neznám. To, co jsem letos v létě viděl, ani hodně vzdáleně nepřipomíná o čem mluvím. Je to benzínová a hlavně naftová pumpa. Někdy pěkně veliká. Ta největší co jsem viděl, měla 60 tankovacích míst. Stojany z obou stran, protože nádrže jsou na obou stranách, výkonná rychločerpadla, protože normální velikost nádrží je 300 galonů (1125 litrů). Samozřejmě, nikdo to netankuje celé najednou, protože za tankování jsou kupony na sprchu zdarma (jinak samotná sprcha stojí pět dolaru). V přilehlé budově je restaurace, obchod s důležitostmi pro řidiče, dílny (nářadí se nevozí, krom jediného klíče 9/16 palce na seřizování brzd) a také zmíněné sprchy, protože řidiči se pořád koupou. Parkoviště pro několik set traků. Znám místo, kde ze vzdáleného kouta je to víc než 15 minut chůze.
   Přesunul jsem se tedy na misto řidiče, tentokrát poprvé a naposledy, když to stálo. Od té doby už jsme na střídání nezastavovali, Franta říkal, že je to ztráta času a pak – nikdo to nedělá. Ten, kdo leze za volant, si sedne na vedlejší sedačku a chytne volant. Ten co řídil doteď, má za úkol co nejrychleji a hadím pohybem, pokud možno přes vrch sedadla, vylézt. Ten druhý pak sklouzne na uprázdněné místo, dupne na plyn a jede se dál. Sednul jsem si tedy za volant, podíval se do zpětných zrcadel a už jsem byl jednou nohou venku na útěku do pouště. To, co jsem viděl, mi vzalo dech, vždyť málem není vidět konec té bestie! Předtím už jsem se teoreticky naučil zacházet s třináctistupňovou převodovkou. To je jednoduché – je to jako Škodovka, ale ty H jsou dvě vedle sebe, tedy tři vidlice nahoru, tři dolů. Vlevo nahoře je zpátečka, vedle doprava je 2, pak 4. Vlevo dole 1, nebo LOW, to se ale nepoužívá, nebo jen zcela výjimečně (já to použil jednou a dopadlo to hrozně). Potom 3 a 5. Až dojdete na tu pětku, přehodíte vzduchovou páčku vepředu na rukověti, a z 5 se řadí na 2, teď už je to ovšem 6. Pak přehodit další páčku, teď palcem na straně, dopředu, povolit plyn, přidat, a je tam 7. Pak tutéž páčku dozadu, přeřadit na dříve 3, teď ale 8,  páčku vlevo dopředu, ubrat, přidat, je tam 9. Takhle to jde až do té třináctky. Jednoduché, že?
      Nějak jsem se tedy rozjel, nějak se mi podařilo se strefit do jednoho pruhu i když všechno mi říkalo, abych nebláznil a jel pěkně prostředkem, nad tou bílou přerušovanou čárou uprostřed… Franta u mne seděl asi deset, možná patnáct minut, a pak povídá: "Docela ti to jde, vzbuď mně na hranicích, přes váhu musím sedět u tebe" a zalezl dozadu do sleepru, tedy do postele.
      Bylo 15.května 1988, pět hodin odpoledne, sluníčko svítilo a já vezl New Yorčanům jahody. Na hranice do Arizony to bylo 55 mil (krát 1,6, přibližně tedy asi 90 kilometru), záležitost na necelou hodinu. Nikoli však pro mne. Nicméně jsme tam dojeli a já doufal. že už bylo výuky dost a Franta si to vezme. On měl ale na věc jiný názor. Přejeli jsme váhu, říkal, že to se musím naučit taky, a už byl zase v pelechu. Že ho mám vzbudit v Hollbrucku. Před tím mi ještě stačil říct na povzbuzenou, že za žádných okolností nesmím sjet z dálnice. Měl prý předtím s sebou kluka, který v každém státě sjel s freewaye na exitu (výjezdu a nájezdu) číslo 40, protože jeli po Interstate 40, a on si ta čísla pletl. Freeway je totiž značená od západu na východ a od jihu na sever značkami, mílovníky snad, v originále milemarker. Podle nich víte kde jste, kde se co událo, z radia se dovíte, kde číhá policajt. Exit do truckstopu u Hollbrucku je na milemarkeru 292, což jsem ovšem na oné nulté míli netušil. Aby mi cesta ubíhala, strčil jsem do radia kazetu od skupiny ABBA, vytáhl krabičku cigaret, no a jel.

     Už se setmělo, už se mi zdálo, že snad jedu nějak dlouho, už jsem několikrát chtěl Frantu budit, jestli jsem ten Hollbruck nepřejel, ale měl jsem strach. On když se Franta naštval... Tachometr, co si mohu vynulovat na začátku jízdy, v traku není a na to, abych počítal kolik jsem ujel, jsem stejně neměl ani pomyšlení. Oči jako tenisové míčky vytřeštěné na silnici přede mnou, ABBA mi neustále prozpěvovala… já se divil, netušil jsem tehdy, že radio má kazeťák, kde se směr přehazuje sám, když to dojede na konec. Stoupal jsem do hor, o kterých jsem předtím nevěděl, že vůbec existují; zápasil s převodovkou a snažil se zapamatovat si, kterou rychlost tam mám a připravit se duševně na další řazení. Bude to nahoru nebo dolů? Potom jsem sjížděl s těch hor, s kopců, o kterých jsem nevěděl, jak jsou dlouhé a jak prudké. Při tom jsem se snažil nemyslet na mnohá varování a hrůzostrašné vyprávění o těch, kteří s kopce brzdili a brzdili, až jim shořely brzdy, trak se rozjel a oni se zabili, a na pak i na ty, co brzdy šetřili a zabili se taky, protože zas jeli moc rychle.
Ve tři hodiny ráno jsem konečně uviděl to, o čem jsem snil: truckstop v Hollbrucku. Pyšně budím Frantu; on mi vynadal, kde jsem se tak coural, vyměnili jsme se a já upad do bezvědomí. Pak si dlouho nepamatuju nic, potom jak jedu Texasem, ten horní cíp měří asi jenom 170 mil. Pak zas nevím, pak jak jedu po turnpike v Penssylvanii a pak jsme se konečně přiblížili k New Yorku. To už jsem byl děsnej mazák a moc se mne dotklo, že mi Franta poručil zajet na rest areu, to je takové to odpočivadlo na dálnici, vybavené obvykle občerstvenim, záchody a podobně, šli jsme se vyčůrat a pak si za volant sednul sám…

 Michal Málek, Boise 

linkuj.cz vybrali.sme.sk