A pak se už ptala, jestli jsem prý myslela tu internetovou, že ona ji má moc ráda a když má čas, tak si čte... tak jsem se s ní dala do řeči, vyzpovídala ji, jestli se jí kudla líbí, co se jí líbí a jak se k ní dostala, prý že přes dámu, když jsi tam měla poradnu a pak oznámila novou kudlí adresu a od té doby že na kudlu chodí pravidelně... prý se jí tam líbí, články, že se čtou skoro samy, jak jsou hezky vzletně napsané... a bydlí kousek od nás, na stejném sídlišti... jo, svět je malej... Ale – zpátky k mému výletu do hlavního města. Vzala jsem do ruky telefon a jala se oznámit pražskému příbuzenstvu svou návštěvu.

     „COOOO? Dva roky říkáš, že jsi u nás nebyla? Hahaha, no tak to teda přidej,“ rozesmála se sestřenka a já se jala přepočítávat dny, týdny, měsíce a roky od té poslední. „Pěkně dlouho jsi na nás zapomněla.“ „Lišky mají svá doupata a ptáci nebeští hnízda, ale člověk v Praze nemá, kam by hlavu složil,“ úpěla jsem slova Ježíšova a kála se, jak nejvíc jen to šlo. „Tak schválně,“ trápila mě, „jak dlouho jsi u nás nebyla, co?“ „No, Honzík tenkrát ještě nebyl na světě, ale už byl na cestě,“ vzpomínala jsem. „Takže teď mu budou tak dva roky, takže dva a půl roku?“ S nadějí v hlase jsem čekala odpověď z druhého konce republiky. „Jo, milá zlatá, Honzíkovi za chvíli budou čtyři, takže skoro pět let,“ uzemnila mě sestřenka. Sotva jsem zalapala po dechu. Pět let! Zmohla jsem se na obligátní výkřik -  že čas letí a já doufám, že mě rodina přijme i po těch pěti letech stejně srdečně jako kdysi.

     Nastal den „D“ a má cesta vyústila do pražských Modřan. Honzíka jsem coby zkušený mistr provianťák (ještě, že koukám na ty uhozené reklamy v televizi) podplatila krabičkou Toffife, seznámila se s jeho sestřičkou Karolínkou, nádherným, po mléku a dětském olejíčku vonícím miminkem, které k té nezvedené mimopražské tetě pojalo větší náklonnost a důvěru než Honzík. Za Toffife mi sice přeuctivě poděkoval, ale odmítl, že to nejí. Zkoušela jsem druhý pokus o úplatu blonďatého čertíka balíčkem žvýkaček. „Neee, já umím jen jíst bonbony,“ odpověděl rarášek a rozhodně schoval ruku za záda, abych ho za ni nemohla vzít. Zrada. Bonbony jsem neměla. Hleděl na mě zpoza sestřenčiných nohou trochu rozpačitě a trochu zatvrzele. (Ovšem, „letadlu“ – zvednutí za nohu-ruku s hlavou dole – neodolal a od té doby se mě chytal docela ochotně… božíčku, jak já to s těmi dětmi umím!)

     O tom, že Praha je krásná, netřeba mluvit nebo psát. To ví všichni, od malých dětí počínaje, stařenkami v domovech důchodců konče. Ale, Praha je i kouzelná. Nejen okouzlující... Na jednom místě je však tak kouzelná, že se mi nechtělo odcházet. Tam, na jediném místě, jsem se skvěla v celé své kráse - znovuzrozená, mladá, štíhlá a mohla lámat srdce přítomných mužů, chlapců i jejich dědečků. Kdyby nebylo kamarádky, která mě musela násilím odtáhnout, stála bych před tím zeštíhlujícím zrcadlem dodnes. Chtěla jsem zůstat na těch kouzelných souřadnicích a byla odhodlána bránit své místo i za cenu ztráty života; bylo navýsost důležité nepohnout se ani o milimetr do strany, kde úžasné kouzlo pomíjelo a skutečnost dostávala naopak nebývalých rozměrů  extrému opačného. Ano, od té chvíle miluji nejen Petřín, ale i všechna správně vyvedená zrcadla :-))).

     Poctivě jsme pak vyšlapaly schody nahoru na rozhlednu a statečně odolávaly poryvům větru. Zejména moje sukně. Házela sebou v divokém rozmaru, seč jí to rozparky na obou stranách dovolovaly, zaplétala se do zábradlí a dole stojícím davům nabízela nevšední zážitky (příště půjdu jako správná turistka v tříčtvrťácích, nikoliv za dámu). Aby romantiky nebylo dost, rozhodly jsme se sejít pěšky, ne jako líní chudáci lanovkou. Ovšem, nebylo vyhnutí, střevíčky šly dolů a po starých zámeckých schodech jsem si vykračovala lehkou, pružnou chůzí, bosa, jak víla Amálka. Zem byla teplá a příjemně hřála do chodidel. Cestou jsme nudou netrpěly, neboť kamarádka nahlas předčítala názvy všech hospůdek, restaurací, vináren, krámků a podobných institucí. „U bílého lva, to je hezké,“ vzdychla kamarádka nahlas, a předčítala další a další názvy. Právě jsme míjely „U černého lva“, když se lva zarazila. „U medvídka, U pštrosa, U bílého lva, U černého lva, sakra, do jakýho cirkusu jsme to vlezli? Tady je to samej zvěřinec,“ zakroutila hlavou a s nostalgií vzpomněla na jedinou krčmu „Na Zavadilce“ u nich doma...

     Pak jsme se rozloučily a mě čekala podvečerní romantika procházky na Vyšehrad a následné posezení v příjemné hospůdce s galantním rytířem. Vyběhla jsem z metra na stanici Vyšehrad, a vykročila vstříc očekávanému. Zpátky do metra nás však zahnaly prudké a velké dešťové kapky, které zcela jistě chtěly spláchnout všechen prach a špínu z mých už ne růžových nožek s prachem petřínské cesty. Chodit v dešti po Vyšehradě, navíc bez deštníku či pláštěnky, sice mohlo být romantické, ale rozhodně ne praktické, tak jsme tento bod vynechali a přešli jsme k číslu dva – posezení v příjemné hospůdce. Večer plynul u dobrého jídla a vína jak symfonická báseň, konverzace nabírala obrátek a já, věrna jednomu z apoštolů Michelangelovy Poslední večeře páně, onomu představujícímu znamení Blíženců, rozevláté a vzdušné znamení („uřežte mi ruce a do smrti budu němá“), dostála jsem všemu, co bylo na obraze jen naznačeno a ladným pohybem si převrhla sklenku modrého portugalu do klína, na svou novou lila sukýnku.

     Po vzoru primáře Chocholouška jsem blekotala něco o tom, že se mi tohle stalo naposledy před lety a od té doby ne (ale před rokem jsem stejně divoce gestikulovala a vylila do klína půllitr piva sedmdesátiletému strýčkovi z otcovy strany. Ten nebožák to pak doma schytal od ženy, která nechtěla věřit jeho vysvětlení a myslela si o tom svoje). „Nepořezala ses?“ strachoval se můj společník, zatímco se mě snažil uklidnit ujištěním, že se vlastně nic tak strašného nestalo a že je to vlastně roztomilé.

„Roztomilé?“ Měla jsem pocit, že jsem se přeslechla. „Roztomilé by to bylo, kdybych víno převrhla do klína tobě, a ne sobě,“ děla jsem, zatímco jsem horlivě utírala sukni papírovými ubrousky. „Tak to by nebylo roztomilé, to bych tě asi zabil,“ usmál se blonďatý anděl a v očích se mu objevil ďábelský svit. „Myslím, že bys mě nezabil, protože bych se hezky bránila,“ odpověděla jsem a začala jsem sukni drhnout s takovou vervou, až jsem ho jistě přesvědčila i o tom, že bych se rozhodně ubránila. „Ale určitě bych se o to aspoň pokusil,“ pokýval hlavou a objednal si další dezert. Ta světle fialová sukýnka byl ovšem největší úspěch mého dosavadního nakupování (paniiii, je posleeetni, ale když ty ji vemeš, já ti dat sléééfa tšicet korun, to tobry cena, ona toobry material, to s lyyykra, ona tobě slušet), protože na ní nezůstala ani jediná památka po dvou decích červeného a po malé úpravě na toaletě a pořádnému vysušení papírovým ručníkem byla jako nová a suchá. „Ty sis ji otočila tím flekem dozadu?“ zažertoval kamarád nad medovníkem. Představa, že bych si sedla na mokrý flek, se natolik odrazila v mém obličeji, že mi raději nabídl medovník.

Pět pražských dní uplynulo jak voda, zůstaly kouzelné vzpomínky, lehoučké, milé, nádherné a sladké, spletené do věnce obklopujícího černý stín mého vinného faux pas. Věřím, že jsem dítětem štěstěny a svou další návštěvu Prahy nebudu tak dlouho odkládat, že si ještě znovu s oním dvorným Galahadem třesknu číší a připijeme na zdraví nejen blažených Pražanů, ale i nás mimopražských.

Ale – asi příště zvolím víno bílé...

Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk