Rodice meli plno starosti s vybalovanim veci a organizovanim vseho. Ja se zatim tocila kolem deticek, ktere jeste stale mely radost z nove osubky, usilovne se jim venujici, a tak se chovaly skutecne moc dobre. Hraly si, malovaly. Nicholas dokonce s takovou chuti a vervou, az se uplne cely pomaloval, a tak jsem ho musela soupnout rovnou do sprchy. Byla jsem prekvapena, kolik moznosti a hracek maji americke deti. Ale o to vetsi jsem mela radost, ze se budeme mit jak zabavit.

     Nicholas je normalni, cerstve trilety chlapecek. Libi se mu chodit v sestrinych botach i za cenu odrenych kolen a zlomenych nohou. A jeho mimicke svaly? Ty ovlada uplne dokonale. Opravdu jsem mela z jeho grimas ohromnou radost a rikala si, ze se urcite musim neco priucit. Take umi pocitat do deviti a zna vsechna zvirata vcetne tukana, ktereho neznal ani muj kamos, kdyz jsem se mu o nem v telefonickem rozhovoru smer Cechy zminovala.

     Sarine je  sest, uz skoro sedm. Mala slecna. Pritulny lvicek. Rada si cte a hraje v naprostem klidku.  Oba dva jsou take horlivi nadsenci plasteliny, ktere se tady dikybohu nachazi neuveritelne mnozstvi. V boxu plnem plasteliny byly jeste vselijake noziky, lzicky, vytlacovatka, formicky a neuveritelne pristroje na vytlacovani plastelinovych “vlasu”, jak me pak poucily deti.

      Oba maji radi film Shreck, a tak jsem si mohla dokonale procvicit anglictinu; kdyz uz jsme na film koukali zhruba po jedenacte, temer jsem ho znala zpameti. Ale – alespon je to neco vtipneho. V duchu jsem si rikala, kdy asi spusti neco jako je Winnie the Pooh, protoze, jak uz mi rekla jeste v Cechach Ivetka, tento medvidek je dost hloupy a divat se na to dokola, tak bych asi zrejme nejspis dopadla stejne jako on :-))). Za vikend jsme si jeste stihli hrat se sousedovic klukem Tylerem. Tyler si hral stylem – vsechny hracky patri me – a rozhazoval je snad vsude, kde to slo. No, tak jsem to po urcite dobe vzdala a vratila se s Nickem domu. Take jsem absolvovala americke kino...

     K veceru na me totiz rodice "neco" klabosili, ja jsem moc nerozumela, a tak jsem si z toho nic nedelala. A – najednou jsem zjistila, ze nekam jdeme. Kdyz uz jsme meli vychazet a ja stale byla v domacim obleceni, tak jsem prisla na to, ze se jde do kina. Proste moje anglictina – hadr.  Nakonec jsem tedy odevzdane vyrazila v domacim uboru; slo se na film “Hleda se Nemo”.

     Ve fronte na listky uz jsem si ale vubec nedelala hlavu s „nevhodnym“ oblecenim, jelikoz vsichni vypadali, jakoby prave ted prijeli z chaty. A tak jsem se mohla soustredit vyhradne na pribeh o ztracene rybe... To jsem jeste netusila, ze tento film se stane obrovskym kultovnim hitem americkych deti. Hruza... Par dni nato, pri navsteve akvaria, kazde dite, patrici na oranzovou rybu s bilymi pruhy, kricelo nadsene Nemo, Nemo a vsechny, uplne vsechny, projevovaly obrovskou radost.  Stejne tak moji dva sverenci.    

     Americke kino bylo tedy celkem fajn, deti jedli popcorn jako chleba a obcerstvovali se vodou. Konzumace vody tady v Americe mi udelala radost. Zklamanim vsak bylo, ze tu, stejne jako v Nemecku, neznaji ochucene mineralni vody a jedinym napojem je dietni kola...

     Kazdopadne, kdyz jsme odchazeli z kina, tak byl popcorn uplne vsude, kde to slo. Jen tak jsem zirala na tu spoust a predstavila si,  jak bych se asi citila nas doma – papirek misto do kose, ktery je par metru, odhodit jen tak pod sedacku. V duchu mi soucasne probleskla scena z meho ranneho mladi, kdy mi mamca rekla, ze pokud se budou v mem pokoji vsude valet papirky, tak uz v zivote nedostanu zadny bonbon. A tak jsem zacala papirky hazet vyhradne do kose.

     A uz vubec si nedokazu predstavit moji mamku, rozhazujici popcorn a kelimky vsude po kine... Mimochodem, ja jsem u deti po pul roce pokladala za opravdovy uspech, kdyz na me ze zadnich sedacek halekaly “papir, papir” a ja musela nastavit ruku a jejich papirek umistit kdesi u sebe. Tim jsem ovsem zabranila premene auta v odpadkovy kos.

Katka Kolářová, Charleston, USA 

linkuj.cz vybrali.sme.sk