Byla mi silena zima. Nechapala jsem, ze nikde neni topeni, dokonce ani v obchodech ne. Nikdy jsem nebyla tak zmrzla, jako tady v Africe. Ta humidita a vitr, kterej se dostaval az do kosti, to bylo fakt neco strasneho. I pozdeji, kdyz jsem zila na ledovem Yukonu, vzdycky jsem tvrdila, ze je to balada proti Radezu. Po veceri jsem dala varit caj, nakrajela syr na talirek (ten musel byt po kazde veceri ... jsme prece Francouzi! ) a oboji prenesla jako vzdycky posledni dobou do loznice, protoze jsme ted mohli byt v pohode jedine zabaleni do dek v posteli. Sedla jsem si naproti Alainovi a sbirala odvahu, jak mu rict, ze pojedu do Kanady. Chtela jsem to mit za sebou a desila se, ze by Alain mohl uz mit pro mne letenku.. Asi by mu ji vzali zpatky, ale nechtela jsem to komplikovat vic. nez bylo nutne. "Alaine, musim ti neco duleziteho rict. Kanada rozhodla, ze mne prijme!"  videla jsem, jak se zarazil, ale rychle pochopil. "Takze tim chces rict, ze poletis do Kanady a ne do Francie, to je mi naprosto jasne," rekl klidne. "Nejak jsem to tusil, ze jestli Kanada prijde driv, ze to tak dopadne. Kdy mas odletet?" "Nevim, nemam tuseni, to jeste muze trvat dost dlouho, ten konzul ma prijet znovu az skoro za pul roku."

 "Neblazni, to tady chces zustat zase sama? Co chces delat? Z ceho budes zit? A kde? Ty jsi se vazne zblaznila! Dalsiho pul roku?  Rekl bych ti, abys zustala tady, ale vis ze to prebira Jean Pierre a nemyslim, ze bys chtela bydlet s nim." zacal si mne dobirat. Vzpomnela jsem si na pritloustleho Francouze s olysalou hlavou a vyprskla smichy. Jako milenec by mi rozhodne nepripadal. Alain dobre vedel, jak jsem byla primo alergicka na obrovske teplaky s tkanickou v pase, pres kterou mu pretekal tlusty pupek. Jenze fakt je, ze byl moje jedina nadeje, co se tykalo mych kotatek, tak jsem se snazila na nej byt mila.. Ted mi bylo lito, ze jsem je vzala z bohate La Marsy, kde by mely sanci se uzivit daleko spis nez tady. Cekal je osud toulavych kocek a ja jsem s tim nemohla nic delat. Jenom jsem doufala, ze aspon na cas budou mit jeste domov...

     "Stejne bych tady bez tebe ani nechtela zustat. Co bych tady delala? Vis to cekani je strasny.“ vysvetlovala jsem. " Kdyz treba jenom cekam, az prijdes z prace a ty nejdes a ja nemam co cist a nemam co delat ...to si nedovedes predstavit.  A to aspon mam na co cekat. I kdyz prijdes pozde, tak prijdes....ale zit tu sama.. zblaznila bych se.  Rano se probudit a cekat jenom az bude vecer.... Potrebuju mit kolem sebe lidi. Mozna, ze nekdo ne, ale pro mne je to sileny byt sama. Myslela jsem, ze to dokazu, ale nikdy jsem neznala tu samotu, co jsem zazila, nez jsem te potkala. Mit knizky, dorozumet se s lidmi, bylo by to daleko jednodussi.. Hlavne, kdyby na mne kazdy neziral jako na exota“, postezovala jsem si.

     'Promin, ja jsem netusil, jak ti vadi, kdyz se zpozdim. Proc jsi mi to nikdy nerekla? "Protoze jsem si myslela, ze se citis lip nekde jinde... a jake mam pravo ti rikat, kde mas byt?" Vymotal mne z deky a pritahl si mne pod svoji:  "Vsechno pravo na svete milacku, mrzi mne to."  "To je v poradku, ja se omlouvam tobe...a fakt, dik za vsecho, cos pro mne udelal.“ To uz jsme oba malem breceli.

     "Ale co teda chces delat sama?" "Saida z emigraku mne pozvala, ze u ni muzu bydlet." "Tys u ni dneska byla?" "Ne, byla mne silena zima a chtela jsem byt co nejdriv doma, ale rikala mi to uz jak jsem tam byla posledne. Jenze to jsem jeste nevedela, ze mne Kanada vezme a ze tady zustanu, tak jsem ji na to nic nerekla. Nezlobis se, Alaine?" zeptala jsem se bojacne."

     "Co by mi pomohlo se zlobit. Stejne bys udelala co chces, uz te znam.... Jenom ted myslim na to, jak jsem te nasel v Amilcaru. Byla jsi vydesena, jako male kote," usmal se a najednou jako by se vratil cas.... bylo leto a ja jsem videla pred sebou tlusteho Araba se spoustou prstenu a dlouhovlaseho Alaina, ktery sel ke mne... vlastne to nebylo tak dlouho, co se to stalo. Tri mesice... jenze za za ty tri mesice jsem se dala trochu dohromady. Urcite hodne pomohla cesta, na ktere jsme spolu byli. Ale jestli je to pravda, poznam, az bude Alain pryc... "Kdyby ti bylo zle, milacku, tak pro tebe prijedu, slibuju ti to."

     Zhasli jsme svetlo, lezeli ve tme, povidali si a hladili jeden druheho. "Vratis se ke svoji pritelkyni?" zeptala jsem se. Pokrcil  rameny: "Ne nevratim, nemam proc. Uz si s ni ani nepisu.  "To jsem nakonec dobre vedela. Citila jsem se s nim najednou daleko pohodoveji a klidnejsi. Nejak ze mne spadl ten strach – udelat neco, co sama chci, strach z toho, ze to nechce nekdo druhy. Tusila jsem, ze prijdou chvile, kdy budu litovat, ale ted jsem se citila zase volne.... Usnuli jsme si v naruci pod jednou dekou.

     Dalsi dny byly daleko prijemnejsi a Alain daleko pozornejsi. Prestal chodit pozdeji z prace, a jeden den mi dokonce donesl anglickou knizku. Moje anglictina nebyla zdaleka na takove urovni, abych ji mohla cist bez problemu (byl to Dick Francis, ktery pise napinave detektivky z prostredi dostihu a pestitelu koni) moc jsem nerozumela, ale byly to pismenka a stacily  mi  ke stesti. Ted jsme hodne chodili na navstevy k jeho kamaradum, nekdy jsme jeli do Tunisu do restaurace ... tam bylo teplo!

Alain mi slibil, ze mi necha nejake penize, kdyz bude odjizdet, ale mela jsem pocit, ze bych snad mela dostavat nejakou podporu od emigraku, nebo z kancelare OSN, kdyz jsem tady bez prostredku. Zatim mi nikdo nic nedaval a ja se stydela zeptat, nebo se neceho domahat. Ted s tim budu muset neco udelat, od Alaina penize brat nechci!

Teprve pozdeji jsem pochopila, kam moje penize prisly... Meli jsme posledni den. Posledni den v Radezu, posledni den spolu. Loucila jsem se s kocickama a zaprishala Jean Pierra, aby se o ne postaral. Sice mi to slibil, ale asi jen proto, abych dal neotravovala. Pozdeji jsem se dovedela od dalsiho Francouze, ze je nekrmil vubec a kotata jednou odesla neznamo kam. Porad to v sobe jeste nesu jako vycitku a v duchu vidim ty vyzably maly kostricky, jak hladove bloudi Radezem a hledaji neco k jidlu...  Pozdeji jsem se je pokousela najit, ale uz marne.....

     Alain prodal Rehore nejakemu klukovi, ktery prave prijel z Francie. I tohle auticko, ktere jsem z legrace pojmenovala jmenem, ktere nikdo z nich nedokazal vyslovit a ktere nas vozilo verne po cele Sahare, jsem malem oplakala... Bylo domluveno, ze Alain s nim jeste dojede na letiste a tam si ho prebere ten kluk a odveze mne, kam budu potrebovat. Celou cestu na letiste mi vysvetloval, proc ma o mne strach... az jsem ho zacala mit taky. Drzela jsem se ho za ruku a oba jsme breceli... a pak uz nebylo nic... jenom letadlo, ktere jsem skrz slzy sotva videla odletat...

Alena Kennedy, Yukon, Kanada

linkuj.cz vybrali.sme.sk