ale kdybych musel, tak dobrovolný souhlas partnerky by byl jediným možným řešením. Protože, pokud by byl nesouhlas, musel bych se rozhodnout mezi ní a svým dítětem, což samozřejmě znamená jediné, a to vítězství dítěte!!!
Zrovna tak - pokud by partnerka chtěla do vztahu zapojit i své dítě, jsou jen dvě možnosti. Buď bez řečí dítě pojmout "za své", anebo se s partnerkou rozloučit. Jinak to prostě není možné!
V podstatě neřešitelným je problém, kdy matka sama, nebo v nehezkém vztahu s manželem, vychovává syna, a ten je téměř, nebo již úplně dospělý. Oni dva si naprosto vystačí, vzájemná fixace je absolutní a nenormální, on ukrutně žárlí. Vztah k takovéhle ženě je předem a úplně vždycky odsouzen ke krachu, i když Ona si tohle vůbec nepřipouští (ale o tomhle už jsem tady psal zhruba před rokem).

Si dovolim Ti oponovat, Jsem zena , ktera ma dve deti temer dospele , a taky jsem si nasla noveho partnera a nebyli skoro zadne problemy . Syn stejne zije u mych rodicu, protoze skolu ma od 6 rano a v miste kde oni bydli a dcera je s nami a krom pubertalnich problemu , ma meho noveho partnera rada.

dospělého k onomu dítěti, ne naopak.
No, jak by ale na to reagoval tvůj partner, kdyby se k vám chtěl naopak přistěhovat ještě tvůj syn? Ale - jak to tak vypadá, u vás tahle nepříjemná situace nehrozí..

No, podobné situace se jednou bojím i já. Taky si říkám, co když se partnerovo dítě dostane jednou na vysokou školu do našeho města a protože to do místa trvalého bydliště nemá tak daleko, nedali by mu koleje... Bydlelo by u nás? Jeho dítě, které od 10 let vychovává jen jeho bývalá žena, které je jedno, že dítě neumí po sobě absolutně nic uklidit, nemá zájem o rodinný soudržný život, ničeho si neváží a jen žádá peníze... kdo nezažil, těžko uvěří... :-(

trvám na svém. Taky to, co popisuješ Ty, je uplně jiná situace.
Já mluvím výhradně o samotné ženě se synem jedináčkem.

se vázat na děti mého partnera...protože o tom jestli se s nimi uvidíme nebo ne nerozhoduje můj partner , ale jejich matka.

Tak tohle přesně znám - já + můj (dnes 15 a půlletý) jedináček, 4 roky mám vztah s mužem z jiného města (ještě ke všemu), ty 4 roky se rozhoduju, jestli on nebo můj syn. Miluju je oba. A jediné vysvětlení toho, že jsme ještě spolu - má nad hlavou svatozář :-))))

zapomněla jsem se podepsat.

Já bych na to jako partnerka přistoupila, ovšem za předpokladu, že dítě bude naprosto respektovat pravidla naší domácnosti a je mi docela jedno jak bylo vychované. Jsem velmi svérázná osoba a mám ráda pořádek a v domácnosti se určitá pravidla musí dodržovat, své dvě děti jsem v tom vychovala. Mám druhého manžela, který děti nemá a moje děti jsou naštěstí už velké. Pokud by manžel zajistil, že to tak bude, tak nemám problém. Když jsem si ho brala, mým dětem bylo 14 a 16, on si s nimi sedl, řekl jim, že je má rád, že nikdy nebude jejich otcem, že by rád byl jejich kamarádem, když budou mít jakýkoliv problém, můžou za ním přijít s čímkoliv, že miluje jejich matku a budeme spolu ať se jim to líbí nebo ne a pokud budou žít s námi budou respektovat pravidla naší domácnosti. A tak to také bylo, je a bude. Ono to není jen s dětmi, po čase Vám nebo jemu zestárnou rodiče, které si budete muset vzít domu a bude se to řešit znova pouze v horším vydání, neboť svérázní rodiče se neradi přizpůsobují, no a to je pak asi o tom já nebo oni a je jedno jestli jsou to děti či staří rodiče. Je to vždy o dohodě těch dvou partnerů, musí být jednotní ve všem.

Manželova dcera z prvního manželství se k nám nastěhovala v sedmnácti letech, kdy se po vleklých rozporech rozhodla odejít od své matky (vypsání důvodů by bylo moc dlouhé). Danču jsem znala od jejích tří let a za celou tu dobu, kdy k nám chodila na víkendy a jezdila s námi na dovolené atd., jsme spolu vytvořily dobrý kamarádský vztah. I tak to byla ale obrovská životní změna a trochu šok. Zaprvé jsme se všichni ostatní (s manželem máme dvě další děti) museli hodně uskromnit, aby měla trochu svého soukromí přiměřeného věku. Dále šlo o ujasnění si určitého režimu a dodržování jasných pravidel. Měli jsme trochu problém, který okrajově zmiňuje Slowly - s udržováním pořádku a dodržováním některých hygienických zásad. I tak se mi ji ale nepodařilo naučit, že použité prádlo nepatří do skříně mezi čisté, ale že se ukládá do koše na špinavé prádlo, atd. Vyvrbovaly se různé problémy, ale vždycky jsem se snažila je překousnout a k Daně se chovat mile a vlídně, aby se u nás necítila blbě nebo jako že tam nepatří. Kdo to nezažil, nepochopí, jak je to někdy těžké. Pokud vás něčím rozčílí vlastní dítě, tak ho seřvete nebo mu i jednu vlepíte, ale takhle si říkáte: jak jí asi bude, když na ni začnu řvát? Nebude si myslet, že ji nemám ráda? Nebude pak večer někde brečet do polštáře? A další a další... Když jsme se třeba večer společně dívali na televizi a Dana si sedla tátovi na klín a vzala ho kolem krku (sakra, neměla bych se s ním objímat spíš já?)- já vím, vy si teď řeknete, že je to jeho dcera a že je to normální, ale v té době jí už bylo sedmnáct a byla to žena a ve mně ty ostničky žárlivosti prostě byly, to nemůžete nijak ovlivnit. Musela jsem hodně zapojit svůj rozum, abych to v sobě dokázala potlačit a nedat najevo nevoli. No, i když to někdy bylo hodně těžké, přežili jsme to ve zdraví a naše vztahy jsou dodnes skvělé. Dana už nyní žije ve svém pronajatém bytě a má malé mimčo.
K uvedenému případu - pokud partnerka nesouhlasí, aby se k nim partnerovo dítě přistěhovalo, nelze to lámat přes koleno. Ten muž musí pochopit, že by to nedělalo dobrotu. Oni oba by se věčně hádali (kvůli blbostem - co to dítě řeklo, co udělalo nebo neudělalo apod.) a dítě samo by v takovém prostředí bylo nešťastné. Jak by se mohlo v takovém prostředí, kde ho nechtějí, cítit dobře?

berme tedy dál tu modelovou situaci:
Jeho dítě je z míst, kde škola není, nebo je do ní daleko. Rozvedenej rodič ale v tom místě bydlí. Požádá tedy, jestli by u nich mohl bydlet, asi tak, jako jsi to svého času řešila ty...
To má svému dítěti říct - ne, tady může být jen dítě mého druha?
Prostě má to jedno dítě nadřadit nad to druhé?
To je to jedno protekčnější než tamto? Jen proto, že je to dítě toho druhého, se kterým žije?
Proč?

Vztah DOSPĚLÝ-DÍTĚ bz měl být vždy řešen velkou tolerancí toho dospělého. Dítě předchozí partnerky by nemělo být vnímáno jako vetřelec, ale jako někdo kdo patří do rodiny. Ale přistupujeme-li k dítěti předem negativně, jak si s tím má poradit a jak mu to může do budoucna velmi ublížit nechci ani domýšlet. Popisovaný přístup se mi zdá jako velmi nedospělý a sobecký. A do jisté míry krutý. Dítě je dítě. V podstatě jediné, co by se mělo řešit je, jak to organizačně zvládnout. Vlastní dítě nás během svého dospívání také může jednou velmi překvapit nebo zklamat. A kdo ví, jestli to "cizí" nám nebude jednou nosit nákupy a vozit nás do nemocnice.
Nezažila jsem to takhle, ale velmi jsem se snažila, aby můj bývalý se svými dětmi z 1.manželství udržoval aspoň nějaké vztahy. Také u nás pravidelně přespával syn kvůli docházení na kroužek. Jsou už dospělí. Nedávno je moje nejmladší pozvala oba jako své sourozence na své školní vystoupení. Přišli oba, tak jsem nás pak všechny zavedla na pivo a na zmrzlinu. Bylo to fajn a na ten zlomek udržení rodinných vztahů jsem byla fakt pyšná.

ale... Pokud ta žena je proti tomu a dítě tam nechce - i když, jak říkáš, to není fér a spravedlivé, je dle mého nutné tento její postoj respektovat. Protože když ho tam nechce, nebude ho mít ani ráda a bude mu to přímo či nepřímo dávat najevo. To dítě to citově odskáče, chápeš? Ona sice třeba uzná tu svoji takzvanou povinnost a dítě přijme do domácnosti, ale nepřijme ho do svého srdce. A to je strašný! Pro to dítě, samozřejmě. Ono taky nejde jen o to "bydlet tam". Musí se mu uvařit, musí se mu vyprat, vyžehlit, uklidit po něm, dát mu podporu v nemoci atd. atd. Všechny ženy víme, jak nás to někdy pěkně ždíme, když to děláme pro lidi, které milujeme. A teď si představ, jak to nadšeně bude dělat ta žena pro dítě, které domů nechtěla. Jak to dá tomu "svýmu" pěkně sežrat a jaké budou následovat hádky typu "Tys ho sem přitáh, tak se o něj starej!" Z takové situace pak budou na nervy celá rodina. Kdepak, já bych hledala jiné řešení. A jestli ten chlap má všech pět pohromadě, tak do tohodle svoji ženu tlačit nebude.

Tak tedy, podle tebe, on má to své dítě, které bude u nich chodit do školy, odmítnout...
No, nezlob se, kdybych měla žít s partnerem, který mi dá najevo, že mu je moje dítě odporné, že mu "nebude dělat služku" atd., tak bych si fakt asi rozmyslela, s kým to vlastně žiju...
Ty bys asi svojemu dítěti řekla: ne, u nás bydlet nebudeš, jdi někam do podnájmu a scházet se můžeme někde po hospodách..
Jen si to představ: ty bys tedy žila s jeho Dančou a TVOJE dítě by k vám nesmělo?
Víš, musíš si to představit hezky na sobě... Napiš, jak bys reagovala ty, v podobném případě? Sklapla bys? A byla pro "pokoj a klid doma" hodná?
Nějak tomu nevěřím...

tak proto píšeš tak jak píšeš...

jak se k situaci staví matka, neboli první manželka, ženy se těžko vzdávají svých dětí a mám zkušenost svých rozvedených kamarádek, že toho akorát děti zneužívají, protože mámu nechtějí poslouchat a myslí si, že u otce si budou moci vše dovolit, otec je nadšený, že má to své dítě u sebe a dá ho na krk se všemi starostmi a povinnostmi své nové manželce. Pak je opravdu otázka, kdo z nich všech je vlastně chudák...

omlouvám se, to jsem zapomněla připsat:
ano, exmanželka s pobytem kluka v místě jeho studia souhlasí, pochopitelně. Rozhodně je to lepší, než aby bydlel někde sám. Ale to už zas moc prozrazuju :-))).

Je to docela těžké rozhodování, hraje tam hlavně roli to, zda partnerovo dítě, které dosud žilo s matkou, vůbec bude mít kde spát, jestli má ta rodina dost velký byt. Jinak bych v tom až takový problém neviděla, je to o přizpůsobení všech zúčastněných. Jde o to zkusit to, vyjasnit si povinnosti.

mel holcicku z prvniho manzelstvi. Pak se rozvedli, protoze jeho zena dala prednost vratit se k puvodnimu manzelovi a holcicku si vzala sebou. Ruda se pak znovu ozenil, vzal si zenu s ditetem, taky holcickou a spolu maji jeste kluka.
Ruda nedela zadnej rozdil moje nebo tvoje, o svoji vyzenene dceri mluvi velice hezky ALE jeho zena ji absolutne odmita. Jedine co mu povoluje je, ze muze jednou tydne stravit sobotu u maminky, kam za nim jezdi jeho dcerka. Do jejich bytu nikdy nesmi. Ruda je advokat, takze o penize tam nejde.

mel holcicku z prvniho manzelstvi. Pak se rozvedli, protoze jeho zena dala prednost vratit se k puvodnimu manzelovi a holcicku si vzala sebou. Ruda se pak znovu ozenil, vzal si zenu s ditetem, taky holcickou a spolu maji jeste kluka.
Ruda nedela zadnej rozdil moje nebo tvoje, o svoji vyzenene dceri mluvi velice hezky ALE jeho zena jeho dveru absolutne odmita. Jedine co mu povoluje je, ze muze jednou tydne stravit sobotu u maminky, kam za nim jezdi jeho dcerka. Do jejich bytu nikdy nesmi. Ruda je advokat, takze o penize tam nejde.

Cožpak se bojej dětí?
Ne - chtějí všechno jen pro sebe a pro "své" děti...

Já jsem podobnou situaci zažila, ale ne jako rodič, nýbrž jako to "dítě z prvního manželství".
Když se můj otec podruhé oženil, byla jsem už téměř dospělá, bylo mi sedmnáct, a druhou manželku mého otce jsem měla ráda a chtěla jsem abychom dobře vycházely. Ona na mě ale strašně žárlila...a já nechápala proč. Nebydlela jsem s nimi, vídala mě jednou za týden, ale i to bylo pro ní asi moc. Několikrát udělala velmi žárlivou scénu a tak jsem raději za nimi přestala jezdit úplně, viděla jsem jak moc to mého otce trápí.

Po pár letech se mi otcova žena za tohle všechno omluvila, pokecaly jsme si o tom, co ona tenkrát všechno cítila, jak ve mě viděla konkurenci, někoho z otcova minulého života do kterého ona nepatřila. Svým způsobem jí dneska chápu, ale tenkrát jsem nechápala nic...jen jsem chtěla aby byl otec šťastný a já do jeho rodiny mohla taky nějak patřit.

dost dobře si nedokážu představit to, k čemu mě vyzýváš. Pokud bych se tedy rozvedla dle modelového případu, neumím počítat s alternativou, že bych své malé děti zanechala u otce, a pak někdy v jejich pubertě bych si je chtěla přivést zpět domů do své nové rodiny, je už jedno, z jakého důvodu. Pro mě jako matku je to prostě opravdu nepředstavitelné, že bych od svých dětí odešla a bez ohledu na ně si vytvořila nový další domov. Tudíž ti nemohu odpovědět. Ale přečti si "pohled dítěte", co napsala Jitka. Je třeba ještě něco vysvětlovat? Jak chceš přesvědčit někoho, aby miloval partnerovo dítě, když to tak prostě necítí a nejde to samo? To přece nejde vnutit. Přizpůsobit se samozřejmě lze, nakonec celý náš život spočívá v přizpůsobování se něčemu. Ale já tady stále mluvím o tom, jak se bude cítit to dítě? Bude šťastné, že se mu tedy přizpůsobili a víceméně neradi ho snášejí? Fakt prima soužití...
A nelze asi moc porovnávat stav, kdy dítě přijde jednou za týden nebo čtrnáct dní na návštěvu se situací, kdy bydlí trvale. To je o něčem jiném.

ale přitom mám docela jasno od začátku.
Nedokázal bych ani o jeden den déle žít s babou, která by neakceptovala moje dítě. Vždyť právě tím negativním postojem by způsobila mou nechuť k ní samotné.

já jsem si vzlaa mužskýho, kterému zůstal syn - tehdy 13ti letý. Píšu zůstal, protože jeho maminka zájem neměla.
Moce tehdy 11 ti letá dcera a on výborně vycházeli - byli ségra a brácha.
Nyní je dceři 19, můj manžel chce, aby se odhlásila z našeho bytu a přihlásila se k tátovi a jeho synek bydlí se slečnou mimo náš byt, je u nás přihlášený,dělá dluhy a má stále klíče od našeho bytu, kde se občas něco ztratí ...

...dělalo mi problémy jít na návštěvu k otci a jeho druhé ženě, ale udělala jsem to. Ona se opravdu snažila a já se snažila taky - na tátovi bylo vidět, jak moc se mu ulevilo, že i já si snažím k ní cestu najít. Dnes je táta dva roky po smrti a já letos na dovolenou jedu se svým synem a se svou "macechou".....tatínek by měl radost, to vím...

Co je s tvou vlastní maminkou? Umřela?

ne neumřela, nicméně k moři jezdí nerada, nedělá jí to dobře. Strávím s ní jinou dovolenou u nás na chatě, je to tak ok?

ale co to má co společného s tématem? A ta otázka - umřela? - byla velmi netaktní a zbytečná - bylo by stačilo napsat - co je s tvou maminkou....

...dík, fakt...víš je mi skoro 40 a zas mě to dostalo....prostě nikdy nejsi dost připravená na bezcitnosti jiných...

nechtěla jsem se tě dotknout. Špatně jsem to formulovala. Stačilo to napsat tak, jak jsi řekla. Promiň.
Nebylo to z bezcitnosti, ale z mojí blbosti.

Kiwi, a co ja?

PS
Lacine sympatie jsou . . . nu lacine, 12 za korunu!

A nedomyšlenosti - protože když ti někdo ukáže rozbitý koleno a ty, místo abys mu to pomohl ošetřit, mu dáš pár facek, tak to není zrovna to pravý vořechový.
Většinou si je sice zaslouží - za neopatrnost - ale, pomoct se taky má... nejen fackovat... Jednou můžeš bejt i ty, s tim rozflákanym kolenem, xichtíkem...

ze davat lacine rady a sympatie je snadne . . . dokonce i pro me.
Moje kolena a xicht jsou sama jizva, dukaz ze nejsem perfektni.

Nemam sympatie a trpelivost pro hlupaky, kteri dobre vedi rozdil mezi "cernym" a "bilym" a presto zvoli "cernou" . . . .

Jste si všichni jistí, že to Jelenka myslela až tak zle? Já si typuju na neškodný dotaz, možná trošku netaktní, ale to se už tak někdy stává. Kolikrát ze člověka vystřelí pitomost, že by si později nejradši nafackoval, ale v tu chvíli mu to nedojde. Ke Stániným reakcím bych to hned nepřirovnávala, ta byla hodně jedovatá, v tomhle bych řekla, že nebyl úmysl. Ale třeba se pletu.

beru tvoji omluvu a vážím si toho, žes to napsala. Chyby děláme všichni, ale jen "frajeři" ji uznají a omluví se...

co napsala Jelenka bylo videt, ze ji to proste jenom ujelo, Stana byla zla, strasne zla, Nasla si slabe misto cloveka a dokazala do nej zaryt poradne drapy. To co delala mne si nedovede nikdo ani predstavit...clovek ktereho jsem neznala a nikdy nevidela! No nic ale to jsme zase daleko od tematu. Ja jsem jedna z tech co taky nemela tatu a nesmela k nim domu. Jenze memu otci to vyhovovalo. Me to hodne bolelo. Dneska o nem uz nevim vubec nic...byla jsem zvedava jaky je, tak jsem si s nim jednou domluvila schuzku v Praze na kterou neprisel. Predtim jsme si vymenili par dopisu ve kterych mne serval, ze o jeho nevlastni dceri pisu jako nevlastni..ona je prece jeho! A ja toho mam okamzite nechat, protoze ja nejsem proti ni nic, nebo se se mnou nesejde!...Sasenka je uzasna! A ja nejsem vubec nic. Opustil nas kdyz mi byly ctyri roky uz ani presne nevim.Pak jsem ho vidala nekdy jednou do roka, nekdy ani to ne. Nevim nakolik ten dopis pro mne psala mysl jeho zeny, protoze i na schuzku si vyzadal ze prijde s ni. Co mne vrta hlavou od te doby je, ze je podivne ze by miloval site ktere by nebylo jeho a vadilo by mu dite vlastni.
Ale nevim nakolik je to vsechno poza. Vzdyt i svoji nynejsi manzelce a nevlastni dcerce puvodne utekl do Svycarska s nejakou mladickou milenkou. Ta jela napas jeho manzelky a prisli na to na hranicich a tak ji poslali zpatky a jeho manzelka ho jela hledat. Nasla ho a jelikoz mela bohate pribuzne ve Svycarsku, ak ji zaridili byznys, ktery pak ridil muj otec. Je muj otec proste darebak?Ono to boli kdyz clovek tak brzo pozna ze je nechtenej.....ja uz jsem tohle psala na Tunisu, takze se mozna opakuju....Proste "ja mam svoji rodinu a ty do ni nepatris a ja te nechci!

Dceri bylo asi 8 let, kdy nas jeji tata hodil pres palubu a nikdy svym detem neposlal ani pohled k narozeninam, svatku, nebo Vanocum, natoz nejaky darek. Pripravil se o jejich uspechy ve skole, nebyly s nimi vubec zadne problemy...Nevedel ani, ze jsem s dcerou odesla do zahranici, kde vystudovala. Kdyz jela na dovolenou do Prahy, nabidla jsem ji, aby se setkala s otcem, ktery tam zije. Nevidel ji 13 let, vyrostla z ni hezka holka, je mu i podobna. Ten clovek, ktery miloval vic alkohol, nez svoje deti, je nyni hodne nemocny a vymluvil se, ze je v nemocnici. V te nemocnici ji vsak rekli, ze tam byl, ale pred ctvrt rokem. Netusila jsem, ze se zachova tak podle ke sve jedine dceri, ktera po nem nic nechtela, jen se mohli sejit a povidat si. Ona ho ani neslysela, protoze ji volala nejaka zenska, ktera vedome lhala. Dcera je natolik hrda, ze uz se nikdy o neco podobneho nepokusi a ani nechce.

Tak se prispevek ztratil?

neztratil, je tady! Ja jsem pak otce taky nikdy nekontaktovala. Vis jsou otcove co o svoje deti strasne bojuji a jini, kterym je to vlastne jedno.Znam jednoho chlapa, svobodny!!!! a ten ma 5 deti se trema zenama. O zadne se nestara a rika ze mu deti nevadi kdyz je zivi stat!

je to v kazdem pripade smutny, protoze jsi svemu otci nijak neublizila, muselo to byt pro Tebe velke zklamani od cloveka, ktery nemel zadny smysl pro zodpovednost. Jako zbabelec se zachoval i v dobe, kdyz jsi byla v Tunisu. Doufam, ze ho jednou Sasenka soupne do domova duchodcu.

jasne zanechava to jakysi sram v dusi, at uz pro mne tak pro tvoji dceru. Ne ze bychom chodily a narikaly, ale kdyz prijde na to rec (jako treba tady tedy tak si to clovek zase pripomene. Ja jsem psala o Rudovi a v tom okamziku jsem si ani neuvedomila ze jsem vlastne byla ve stejne situaci:) A Daniele jsem rekla ze o tomhle tematu nic nevim:) Preju tobe i dceri slunicko v srdci! Je to zajimave jak se setkavame vsechny na Kudlance.....

ahoj, mám syna z prvního manželství 16 let, před 6 lety jsem se seznámila s přítelem, který se kvůli mě rozvedl. Svou dnes 10 letou dceru má 1xza 14 dní. Bohužel vztah já a dcera nefunguje. Ona na mě žárlí. 1 společnou dovolenou mi dělal jen naschvály - její otec se jí nezastal , mám to pochopit. Pro mě rozmazlená holčička, co těží z toho, že táta má špatný svědomí, že ji nevidí vyrůstat a rozvedl se. Moje pozice je "macecha, která se nedovede přemoci a nic pro zlepšení neudělá". Těžko něco dělat, když není už chuť, nedokážu se přetvařovat, že ji mám ráda a je mi s nima příjemně. Přítel mě neustále nutí, ať se snažím, ale nejde to ze mě samé, je to jen kvůli němu. Dokáže to někdo pochopit? Díky za jakoukoliv odpověď..

ahoj, mám syna z prvního manželství 16 let, před 6 lety jsem se seznámila s přítelem, který se kvůli mě rozvedl. Svou dnes 10 letou dceru má 1xza 14 dní. Bohužel vztah já a dcera nefunguje. Ona na mě žárlí. 1 společnou dovolenou mi dělal jen naschvály - její otec se jí nezastal , mám to pochopit. Pro mě rozmazlená holčička, co těží z toho, že táta má špatný svědomí, že ji nevidí vyrůstat a rozvedl se. Moje pozice je "macecha, která se nedovede přemoci a nic pro zlepšení neudělá". Těžko něco dělat, když není už chuť, nedokážu se přetvařovat, že ji mám ráda a je mi s nima příjemně. Přítel mě neustále nutí, ať se snažím, ale nejde to ze mě samé, je to jen kvůli němu. Dokáže to někdo pochopit? Díky za jakoukoliv odpověď..