Rychle by se vám to vrátilo při výtkách za špatnou známku ve škole. Ale – jsou i horší věci na vysvětlování. Konkrétně? Třeba vlkodlaci.
   "Mohl by být z krysaříka vlkodlak?" Logiku to má. Ve filmu je však vlkodlak vždy zpodobňován jako malé tele. Proč nikdo nepoužije malého ratlíka? Nebo alespoň jezevčíka? "Malého vlkodlaka by se nikdo nebál,"namítá manželka s vážnou tváří. Naučila se odpovídat na dceřiny dotazy z oblasti nadpřirozena bez úsměvu. "Malého vzteklého vlkodlaka?" odpovídá dcera otázkou a hledí přitom na našeho krysaříka, statečně bojujícího s obsahem misky.
   "Velikost je u vlkodlaků důležitá. Čím větší vlkodlak, tím větší zuby. Čím větší zuby, tím větší kořist." Krysařík mezitím vylízal misku do blýskava, vyskočil na gauč a zhroutil se mezi polštáře. "Vlkodlak běží nocí za svou kořistí. Musí mít výdrž, protože takový lov trvá třeba celou noc. Nesmí polevit, ani se na okamžik zastavit."

 
    Krysařík tluče do paničky s jediným požadavkem: "Drbej!" Nezajímá ho, že panička nechce, prostě se domáhá svého tak dlouho, až panička rezignuje a začne drbat krysaříkův vyvalený pupek.

     Zkouším si ho představit jako vlkodlaka; krvavý pohled, tesáky výhružně vyceněné a temné hrdelní vrčení, které vám zmrazí krev v těle a to jediné, co budete doopravdy cítit, je strach až do morku kostí...

     Panička na okamžik přestala masírovat naditý břich. Ozvalo se zavrčení, takové temné, hrdelní. Ruka okamžitě pokračuje v díle. Vlkodlaci patří do literární tradice spíše anglosaských zemí. Páni nocí a lesů.V české tradici by to byl „Pán gauče a poštářů“.

    Krysařík se pod paniččinou drbající rukou natáčí tak, aby si to drbání vychutnal až... do morku kostí, řekl bych.