Muj darek od babicky byl sice prakticky, ale taska byla kompletne roztrhla.  Natesti v ni veci jakymsi zazrakem zustaly, a tak jsem o nic neprisla, coz me celkem potesilo. Taky jsem si vzpomnela na Jirku, ktery si vsechno dal obalit, tim padem urcite nedopadl tak jako ja. Statny tatik dodal, ze za rok pri odjezdu si holt budu muset poridit novou :-), coz me desne rozesmalo. Bylo videt, ze hlavu rodiny maji urcite velice praktickou, protoze mysli na roky dopredu.

    Hned pri vychodu z letistni haly jsem myslela, ze se zalknu. Rika se tomu vlhkost, jak jsem nekdy pozdeji zjistila. Ale bylo to straslive dusno, jako nekde v pradelne, bylo mi silene vedro i presto, ze trosku poprchavalo. Proste pocasi a prostredi, ktere jsem na cestach po Evrope nikdy nezazila. Dalsim prekvapenim bylo obrovske auto – van pro sedm lidi. Bylo pohodlne vezt se v tak velkem aute, byla tam spousta prostoru. Panika me prepadla teprve pote, co jsem zjistila, ze toto budu muset zanedlouho bez problemu ridit... Uklidnovala jsem se tim, ze kamosi v Cechach preci rikali, ze automatika je jednoducha. Jen jsem si nedokazala predstavit, jak s tim budu parkovat a pomalu jsem se loucila s poklidnym pobytem zde v Americe.

     Rodinka byla super, vsichni byli jako vystrizeni z magazinu, hrozne pekni a sympaticti. Mela jsem z nich dobry pocit a velikou radost. Citila jsem se jim zavazana za spoustu veci – jako je vcasny prichod na letiste, skvele privitani a hlavne ta odvaha mit svou vlastni aupair. Vzali me na prohlidku mesta, je opravdu krasne, vsude spousta oceanu a palem a mostu, obrovska nemocnice. Take jsme zasli do nadherne restaurace na brehu jakesi reky. Krasa. Zacala jsem komunikovat s detmi. Bylo to fajn, na to jsem se tesila.  Kdyz zacal muj mladsi spuntik pri veceri delat obliceje, tak jsem vedela, ze presne tohle je ono, na to jsem se tesila. Holcina me brala za ruku, a ja jsem to povazovala za moc dobre znameni. K veceri jsem dostala obrovitanskou bramboru a jakesi maso, bylo toho strasne moc.

     Vsichni jsme se navzajem poznavali a ja jsem rozumela tak kazde desate slovo. Obcas jsem rozvazovala o tom, co vlastne budu delat a citila jsem se zase na zacatku. Asi jako v Nemecku pri prvnich seminarich, kdy jsem si se svou bujnou fantazii mohla v hlave vykouzlit, o co vlastne jde a co probirame. Spousta otazek a opakovani a vysvetlovani. Ale jejich pristup se mi opravdu zamlouval. Pri mem pokusu objednat si k piti dietni kolu me pochopili zpusobem, ze hodlam konzumovat pivo jakesi urcite znacky. Proste zmatek jsem mela uplne ve vsem. Pak me zavezli do meho noveho domova.

     Baracek byl krasny, jako z fotek, ktere jsem znala a mela je prohledle ze vsech stran a smeru. Kdyz jsem vstoupila dovnitra, nestacila jsem se divit. Byl to opravdu vkusne zarizeny dum. Uvitaci hala s krbem byla nadherne sladena do dreva a vsechno jakoby sem patrilo a nic nebylo navic, ani naopak nic nechybelo. Pohodlne sedacky svadely k prijemnemu posezeni u salku caje a bajecnemu klaboseni. Na stenach mezi velikymi okny visely zvetseniny fotek clenu rodiny na ruznych mistech a ve vselijakych rameckach. Na stoleckach byli umisteny malickate lampicky, spousta ramecku s fotkami a knihy. Proste – muj prvni pocit byl nadherny, krasny, vazne jsem mohla byt v prijemne pohode. Citila jsem se prijemne v mem novem domove. Cely dum byl dobre klimatizovany, a tak jsem si oddychla, ze nebudu porad v te venkovni pradelne.

     Vzpomnela jsem si, jak jsem travila detstvi se svou sestrenici na chate. Byla tenkrat u nas silena vedra, a tak babicka rano zatemnovala okna zaclonami, aby dovnitr neproniklo Slunce. Diky tomu bylo v chatce odpoledne opravdu prijemne. Trosku me ta predstava zarazila. Snazila jsem se v tomto okamziku zit pritomnosti a rikat si, ze preci nejsem zase az tak moc daleko... Muj pokojicek se nachazel v prvnim poschodi. Byl krasny, utulny a zkratka presne pro me. Dominantou celeho pokojicku byla obrovska postel, pohodlna, uz jsem se tesila, az se osprsim a zalezu si! Na nocnim stolku se vyjimal drzak s fotografiemi me rodiny a fotek, ktere jsem prikladala ke sve prihlasce.  To uz mi ale z oci malem vytryskly slzy. Rychle jsem svuj pohled uprela na berusky a slunecnice na me stene. Myslim, ze pohledum rodine urcite muj zmatek neunikl, ale urcite to pochopili. Tak jsem tam pak jen tak sedela na posteli a premyslela o vsem. Byla jsem rada, ze jsem tady.

     V koupelne me prekvapili veskerym koupelnovym vybavenim. Mela jsem trosku problemy s pustenim sprchy, ale prisla jsem na to. I ja, takovy netechnicky typ. Stacila jsem na to prijit dokonce jeste pred tim, nez jsem se oparila. Takze vsechno bylo OK a ja jsem se mohla v klidku a dosytosti vycvachtat.

     Jen mi stale v hlave lezela predstava, ze ted jsem prijela a budu tady rok. Jeden cely rok. Takove skoro az nepredstavitelne, jako nejaky jiny rozmer, ci co. Vazne jsem si neumela udelat realisticky obrazek o tom vsem. Taky jsem postradala nasi partu z New Yorku a premyslela, co asi ted vsichni delaji a o cem asi premysleji oni. Nejspise asi vsichni o jednom. Prala jsem si, abychom vsichni zustali v kontaktu a za rok se sesli v Praze v nejake zapadle kavarnicce na kus reci.

     Muj prvni den. Znamenal pro mne opravdu spoustu noveho, zajimaveho a skoro az neuveritelneho. Budu si ho jeste dlouho pamatovat a urcite mi bohate prispel do sbirky mych pocitu. Jsem za to moc vdecna a jeste vdecnejsi, ze jsem to vsechno prekonala. :-)))

Katka Kolářová, Charleston, USA 

linkuj.cz vybrali.sme.sk