Že takhle nemůže dál, má mě rád, ale má náročnou práci, tráví tam dny i noci a když přijde domů, těší se na mě a já ho ani nepohladím, jak by chtěl. Mě je pětadvacet, za svůj život jsem měla tri kluky. S jedním jsem chodila a bydlela cca 2,5 roku, byla to má první známost; tehdy jsem jsem pocit, ze je to na cely život. Sem tam nejake mouchy byly, ale ja je vzdycky překousla, s tim, ze to není dulezite. Ten druhý byla krátká známost, a otevřel mi oči, že žít se dá jinak. Můj první přítel byl něžný..ale na nějaké objímání nebo pusinkování nebyl, o pusu na dobrou noc jsem si musela říct, spal ve dvou vrstvách oblečení zabalený v dece, ani přitulit jsem se nemohla, prostě mumie. Praktický, stručný, hlavně se nezdržovat... Ten druhý, "krátká známost", byl cizinec, miloučký, depresivní a zamindrákovaný kluk, Jihoevropan, výbušný a sex chtěl vlastně pořád…měla jsem pocit že jsem pak mrtvá. S jeho výbuchy vášně a špatných nálad bych se zbláznila...    

     Pak jsem potkala svého nynějšího přítele – známe se cca 5 let, ale jsme spolu vlastně 3 měsíce. Byli jsme kamarádi. Uběhly nějaké roky, potkali jsme se jednou za čas, pak pravidelně, doučovala jsem ho, pak odjel na stáž. Když jsem jela za "Jihoevropanem" abychom to ukončili, zastavila jsem se u něj na návštěvě. Bylo to při cestě, věděla jsem, že budu pěkně vyřízená a doufala jsem, že u starého přítele najdu klidný azyl. Čekalo mě překvapení, v podobě utrápeného kluka, se kterým se po telefonu rozchází jeho milá. Místo „kříšení mé osoby“ jsem nasadila všechny páky, abych vyhrabala ze smutku jeho. Místo procházek po Paříži jsem s ním zajišťovala potřebné věci, pořizovala letenku a dodávala mu naději... letěl do Čech za milou, nějak to vyřešit. A já mu držela palce... Dopadlo to jinak. Dostal košem, pak jsme se setkali v Praze, zažila jsem úžasný večer, kdy se mi chtělo brečet i smát, z toho že jsme oba rozešlí, ale je nám spolu dobře, moc dobře. Vrátil se do Francie a denně jsme si psali. Nejdřív emaily, pak na ICQ. Pak i volal, bylo to pro mě jako naplňovaní neuvěřitelného snu. Uplynuly 3 týdny a já letěla za ním. Bylo to úžasné, líbali jsme se na každém rohu, zírali na západ slunce, projížděli se po Seině.. ale nemilovali jsme se. Bylo to moc brzo po našich rozchodech, pro oba. Téměř denně jsme si pak telefonovali a psali téměř 7 měsíců. Já za ním byla 2x a on za mnou přiletěl 3x, vždycky na 5 dní, víc to nešlo.

    V březnu se vrátil napořád. Bydlíme oba na koleji, každý na jiném pokoji, takže když chceme být spolu, prosekáváme se problémy jako jsou spolubydlící, co se chtějí učit, nebo jiná dvojice, která chce to samé co my..soukromí. :-))) Jsme 3 páry kamarádů, ale občas tvrdě narážíme. On pracuje 40 km ode mě, takže se sejdeme 3 – 4x za týden, z toho tak 2 – 3x jsme „sami“. Můj problém je,  že i já mám práci, stejně jako on, taky chodím naštvaná, jen pro mě není sex vítaným odreagováním, jako pro něj. Takže z těch 2 až 3 příležitostí využijeme tak 1-2. nejsem prostě schopná se naprogramovat, abych byla milá a vzrušivá ve správnou dobu.

Další: moji rodiče se rozvádí, takže se stěhujeme; víkendy trávím taháním beden a nábytku už měsíc a ještě pár dní mě čeká. Je to nepříjemný pobyt – doma v dusné atmosféře, brácha to bere jako chlap, máma, ta občas propadá nejistotě a lítosti, jak to zvládnem a jak to zvládne strýc.. (on to není můj vlastní otec), což situaci neulehčuje. Táhnu dobrou náladu a bedny za dva (za mě a mámu), nějak se od toho neumím odfiltrovat. I kdy to všechno zvládám, cítím se někdy jak ve svěráku, stažený žaludek i myšlenky. Matka a strýc měli zvláštní vztah, dost studený; on se neumí projevovat, nedal pusu, jen když je průšvih, tak udělá kravál a je sprostý. Můj první přítel mu byl dost podobný. Svého pravého otce potkávám tak 1x za měsíc,  nepravidelně, nepamatuji se, jak se k mámě choval. Moje „jihoevropská známost“ byl strašně smutný človíček bez rodiny... S hrůzou si teď uvědomuju, že nemám žádný hezký model, který bych použila pro svůj budoucí život...

     Teď mám úžasného, milého, pozorného, něžného, chytrého človíčka, který mě má rád, mazlí se se mnou. Já mu vařím, peru, občas mu dám pusu (v tom kolotoči, kdy se potkáváme), ale večer se občas odmítnu milovat….jsem neskutečně unavená a usínám. Pro mě je objetí úžasná věc, pro něj chabá náhražka. Hlavně jsem netušila, že mu něco chybí…jsem ráda, že to řekl. Miluju ho, řekla jsem mu to, chtěla bych, aby byl spokojený. Já byla do teď spokojená, vyhovovalo mi to, myslela jsem, že jemu taky a tohle byla pecka mezi oči. Má pocit že ho odbývám…..ale to přeci ne! To nechci, já to tak nemyslím... jen cítím, jak se svěrák kolem mého žaludku utahuje, protože nejspíš dělám něco špatně, ale nevím co s tím.

     Nechci ho ztratit…poraďte mi, prosím... Malvína

linkuj.cz vybrali.sme.sk