Na oslavu privezl lahev vina, pry na nase zasnoubeni. Vybral dokonce hodne sladke, ktere sam nemel rad, ale vedel, ze je jedine, ktere chutna mne. Kdysi jsem mu o nem vypravela a opravdu mne prekvapilo, ze si to nejen pamatoval, ale ze ho i sehnal. Madarske Tokai azu. "Uz abychom byli doma, monsu! Uvidis, jak je tam krasne!" Pak mi povidal o Poitiers, o prastare universite, na kterou chodil. Je jenom asi o sto let mladsi nez Karlova v Praze a znovu mne ujistoval (k me hruze), ze uz nikdy nikam nepojedeme.

     Pak jsme sli spat. Alain mel naladu na  milovani, ja moc ne, ale nedala jsem to na sobe znat..Kdyz konecne usnul, tak jsem si uvedomila, proc jsem rozladena. On se vubec nezeptal, co chci ja! Obavala jsem se, ze to tak muze jit porad... Bude mne tahnout za sebou a ja  budu na nem zavisla roky a roky. Vlastne navzdycky, protoze by si mne musel behem par tydnu vzit. Musel, strasne slovo. Jak se na mne budou tvarit jeho rodice, se kteryma se ani nedomluvim? Tu pitomou franstinu se snad do smrti nenaucim!  A co jeho zarlivost? Kdyz jsme byli sami, tak to bylo v poradku ale nebudeme sami celej zivot. Dost jsem se toho obavala. Mam si zalozit zivot na nekom jinem a na jeho budoucnosti, nebo si mam udelat budoucnost svoji? Miluji ho natolik, abych s nim chtela stravit zbytek zivota? Miluje mne natolik, aby se mnou chtel stravit zbytek zivota? Jemu muze jit na nervy za chvili moje zavislost a ja jsem nerada na nekom zavisla. Nechci viset nikomu na krku jako pijavice. ... Navic – Alaina mam opravdu rada, ale miluju ho? On mne ma rad, ale miluje mne? Nebo je to  jenom ta jeho zodpovednost? Vzdyt mi to nekolikrat rekl: "Jsem za tebe zodpovedny!" Komu? Vzpomnela jsem si na Kerima, na svoje chvilkove poblouzneni krasnym berberem. Jenze – co kdyz se to stane znovu? Nebo co kdyz najdu nekoho, do koho se strasne zamiluju? Vzdyt je mi jenom dvacet!

     Pak jsem si rikala: "Kdyz se musim rozmyslet, tak to neni to prave". Touzila jsem po lasce, do ktere bych skocila jako do vody a nepremyslela. Tady pracoval vic rozum nez srdce... Maminka mi napsala v dopise, ze manzelstvi neni jen blazniva laska.. Jiste, prala si mne mit blizko a zabezpecenou.. Jenze ja jsem chtela prave tu blaznivou lasku. Drzela jsem se ted doma, cesta do mesta byla slozita a pocasi vetrne a destive. Vypadalo to, ze uz se nikdy nezahreju.

     Ale melo byt hur.... nas dum nemel prah a pri jednom lijaku zacala voda tect dovnitr. Vytopila nam nejvic kuchyni – tam jsme se brouzdali v nekolika centimetrech vody... V soustavnem ledovem desti do nitky promoceni jsme se snazili dostat vodu ven. Nastesti loznice to odnesla jen lehce, stihla jsem nacpat pod  dvere hadry, jenze vzhledem k tomu, ze jsme tam nemeli postel, jenom matraci na zemi, spali jsme ve vlhku. Ja to brala (jako ostatne vetsinu veci), ze proste se neda nic delat, ale Alain silel, byl nervozni a protivnej..  Pritom si nemohl tolik stezovat, vzdyt on byl tady jenom odpoledne. Vsimla jsem si, ze ted se uz nemohu spolehat na jeho navraty, zustaval v praci dele.. Nedivila jsem se mu a pritom mi to dost vadilo.  Vinila jsem se ze sobeckosti. Prece zima neni o nic mensi, kdyz tady je. Ma mrznout se mnou? Ale prece jenom jsen se tolik nenudila, kdyz byl doma. 

     S nakupem jsem ted musela spolehat na neho a on, jak jsem zjistila uz driv, ve vareni se vubec nevyznal a podle toho i nakupoval.  V LaMarse varil vetsinou JeanMark (Z'amark), ale nikdy nepustili  do kuchyne Alaina a on se tam rozhodne nehnal. Nekdy mi  jeho neschopnost po tehle strance byla k smichu. Nezvladal nejjednodussi veci, ani uvarit caj. Kdyz jsem mela pred par dny horecku, tak udelat bujon z kostky a hodit do nej par nudli, bylo nad jeho sily.To jsem nakonec musela zvladnout sama.  "Ali a kde najdu ten bujon? Jak to vypada?" Ttrpelive jsem mu ho popsala.  Pak prisel znovu, ze nemuze najit kastrulek, nudle a nakonec je hodil do studene vody. Proste byl pouze technicky a logicky typ. Uznavam, ze velice schopny, tak jsem se s tim smirila.. Nakonec, u nas doma to bylo stejne. Pamatuju se, jak maminka odjela na spartakiadu do Prahy a ja zustala sama s otcimem. Bylo mi asi deset a jedine, co jsem dokazala udelat, byla jakasi podivna forma srazeneho pudinku.. Ten prvni,  co jsem uvarila,  jsem musela vyhodit i s kastrolkem a lzickou. Nevim, jak se mi povedlo naproste lepidlo.. Dalsi byly trochu lepsi, ale ne  o moc. Otcim to prezil, dokonce mi ho chvalil, ale dodneska se  pudinku nedotkne, sam ale nedokazal uvarit nic. 

     Jedno obzvlaste destive rano mi prisel dopis od United Nation, ze mam prijit do jejich kancelare. Hned jsem se tam vypravila. Alain uz byl v praci a tak jsem zamkla a vyrazila smer ferry. Vitr hnal pred sebou proudy deste, ktere kanalizace nestacila ani odvadet...Destnik nemel nejmensi smysl, vitr by mi ho vyrval z ruky. Vsechno vypadalo strasne ponure a vyvolavalo to ve mne neprijemny pocit. Jeste ze mi maminka poslala z Ceska muj kabat, jinak bych nemohla vubec ven. Najednou mne napadlo, proc by se melo stat neco dobreho v tak ohavny den? Uvedomila jsem si,  ze mam na sobe jenom lehke strevicky, ktere mi koupil Alain na trhu v Gabez a jine uz nemam, tak jsem je vzala do ruky a sla radeji bosky.

     Konecne jsem se ocitla  v suchu pod strechou souku, obula se a probehla celou ulickou, ktera koncila nahore presidentskym palacem, kde chodily porad straze v cervenych uniformach a kde jsem dostala dalsi poradnou sprsku. Kousek dal uz bylo misto, kam jsem sla. Bud povoleni nebo zamitnuti. Uvedomila jsem si, ze uz bych nemela tu silu zadat zase dalsi konzulat a prochazet vsim od zacatku. Sama sobe jsem drzela palecky: "at mne prijmou at mne prijmou..."

     Helen se usmala, kdyz me uvidela uplne promocenou, tresouci se zimou, ustrasenou a objala mne "Co se desis, vzdyt jsem ti rikala ze to neni takovej problem!" A sla mi varit caj. Byla jsem akceptovana Kanadou!

  Ted jde o to, jak to reknu Alainovi?

Alena Kennedy, Yukon, Kanada

linkuj.cz vybrali.sme.sk