"Danielo, děkuji, že jsi zveřejnila můj dopis, vždy je poučné přečíst si názory jiných. Bohužel, pro mne to teď vůbec jednoduché není. Dětem je 14 a 17 let, vlastníme s manželem na půl rodinný dům, živnost, no prostě všechno je napůl. Nejhorší je, že dům byl připraven k větší přestavbě, ale mého muže nebaví nic – jen „toká“... SMS 100 x denně, jako tetřev. Je mu všechno jedno,  nic ho nebaví dělat. Tak to vypadá, že budu bydlet další rok s cihlami. Ještě v únoru měl dalekosáhlé plány a nápady a teď je se vším konec.      

     A – to jenom já si myslela, že uplynulých 12 let (mezi jeho prozrazenými úlety)  bylo idylických. Muž se totiž uřekl, že má nějaké milenky vlastně pořád, to se jen teď do další v řadě nově zamiloval. Jsem s tím zhnusena, a přeci mi to paradoxně i pomohlo. Já už ho nechci. Teď to vím, jen to pořád ještě bolí, ale snad to nebude trvat věčně.

     Uvědomila jsem si, že je zakomplexovaný a tyhle své komplexy si léčí různě. Celá léta nějak srážel moje sebevědomí; a jen díky tomu, že jsem se nedala, mi ho nedokázal zničit. Stejně tak teprve teď, když mě ztrácí, říká, že si nikdy nevšiml, jak jsem hezká atd. Hledal na mě každou pihu, nic nebylo dost dokonalé. A já? Já asi měla celou dobu růžové brýle a nebo jsem si to prostě nechtěla uvědomit.

     Ne, nemyslete, už nesedím v koutě a tiše nepláču. Naordinovala jsem si hodně práce, 3 x týdně angličtinu, byla jsem i u vizážistky a rozhodla jsem se, že už věrná žena nebudu. Chodím, zatím jen s kamarádkami, si někam posedět a popovídat, ale snad někde potkám muže, který – řečeno slovy mého muže – si mě víc zaslouží. Někdy lituji, že nejsem opravdu kudlanka.

     Na závěr: říká se, že všechno jednou přebolí; tak snad i mě a vyrovnám se s uplynulými dvaadvaceti lety. Je to, ale zatím moc a moc těžké, hodně jsem tím trápením zhubla a to jsem normálně až dost štíhlá. Momentálně mám jen jedno přání:  ať mě tolik nebolí žaludek a můžu se věnovat dětem a své práci. Táňa"

linkuj.cz vybrali.sme.sk