Vybavovaly se mi postupně až večer v hotelu, až jsem z toho promítání a přemýšlení nakonec usnul. I kdybychom si na vše vzpomněli, nevešlo by se to do slabé půlhodinky našeho setkání, ve které se probíral spíše náš současný stav. Pokud má paměť dno a pokud v mém mozku převažují živé buňky nad odumřelými, měl bych se na to dno časem prohrabat. Ale proč? Už je to tak dávno.... Dojížděli jsme spolu denně do školy. Už před příjezdem do stanice, kdy se ozývalo skřípění brzd, jsem stahoval okno a mával na ni, aby mi omylem nenastoupila do jiného vagónu. Ahój, pusa, zaregistrování její nové kostkované minisukně i svůdné blůzky, která skrývala mně tak známý poklad, který mne stále vzrušoval a lákal zároveň, nasání vůně její pokožky i vlasů, zafixování si jejího úsměvu očí i úst hluboko do podvědomí, úkoly, vzájemné opsání předem domluvené dělby práce a za současného mačkání rukou i letmých doteků pár minutek před výstupem ještě vzájemné sdělení novinek. To byla naše každodenní cesta do školy, kam jsme se oba těšili i tehdy, když hrozilo zkoušení či písemky. Seděli jsme spolu ve druhé lavici uprostřed a o vše se dělili. Pomůckami počínaje, svačinami i občasnými mlsky konče. Třída to o nás věděla. Jedni si nás dobírali a říkali nám „dvojčata“ nebo „manželé“, jiní nám fandili.

     Písemka z fyziky. Nikoho ten „bídák“ nepřesadil, pouze nás dva. Mne posadil do poslední prázdné lavice, ji nechal na místě. Proč? Žadonili jsme, třída škemrala, aby nás nechal u sebe, že prý jsme na sebe „zvyklí“… Nic s ním nehnulo. Asi nepřál naší lásce. A jako naschvál, tentokrát nebylo ani rozdělení na A a B. To by byla dělba, panečku … Ohlédla se a viděla mne jak sedím se založenýma rukama a nepíšu.  I ona odložila propisku a také přestala psát. Bídákovy výzvy i výhrůžky jsme ignorovali a na konci hodiny mu odevzdali prázdné papíry. Oba za pět. Jak jinak. Miloval jsem ji snad ještě víc. Za tu solidaritu, za to, že mne v tom nenechala samotného. Však jsem jí to dal., při návratu, v poloprázdném večerním vlaku, patřičně najevo. Chudinka moje milovaná…, s ušmudlanou blůzkou… Málem přejela. Druhý den si musela vzít jiný svetřík, který naopak zdůrazňoval to její  nádherné ženství, než aby ho zakrýval. Slušel jí stejně, snad ještě víc, než ta včerejší blůzička.

     Přesazení se opakovalo ještě jednou, ovšem se stejným výsledkem. Stávka. Dvakrát za pět! Pak si ten starý pán, který snad rozuměl pouze fyzikálním zákonům, asi uvědomil, že by nám, ale i třídě, pokazil průměr, proto už nás v budoucnu nechal u sebe. Snad mu domluvil i náš třídní profesor, od kterého vlastně vzešla naše přezdívka „dvojčata“, nevím. Ovšem „pikantní“, úsměvná až trapná byla mnohá omlouvání naší společné nepřítomnosti. „Byla jsem u lékaře“. „A proč jste šel s ní?“ „To jste jí nesl tašku“?  „Ano, protože jí bylo špatně…“ Dnes bychom se za ty nevěrohodné hlody oba styděli, ale tehdy nám to bylo nějak jedno. Hlavně že splnily účel. A „za školou“ to s ní bylo tak nádherné…

     Víkendy byly tehdy strašně dlouhé a asi bychom je nepřežili, kdybychom se aspoň jedenkrát za víkend nesešli. Ani těch 30 km mezi námi, nám nečinilo žádné potíže. Na kolech to bylo něco málo přes půlhodinku jízdy. Každý na poloviční vzdálenost. Naším společným cílem byl malý palouček s již neudržovaným posedem, na který vedla lesní cesta z hlavní silnice. Na žádného myslivce jsme tam nikdy nenarazili. Posed byl jenom náš. Tam jsme si vyměňovali vypočtené příklady, zkoušeli se z ruských básniček, které mi vůbec nelezly do hlavy, ale hlavní výměnou tam byly city. A zvláště za deště nám tam bylo spolu přenádherně.

     Tam jsme plánovali, smáli se, škádlili se i milovali. Občas jsem sice musel přinést nějaký ten hřebík a opravit vstup do toho našeho chátrajícího azylového bydla, ale oba jsme to místo měli děsně rádi. Vybavila se mi její chutná modrá pusa od borůvek, oslava jejího přijetí na vysokou při láhvi levného vína, která mezi námi dvěma „kolovala“, vybavil se mi její povzdech, že na posedu není záchod i její smích a následné rozvádění tohoto problému do ad absurdna, když jsem navrhl, že nemusí slézat a že může čůrat shora dolů…

     Až jednou. Bylo to skoro na konci prázdnin. V kapse jsem měl nějakou chemii proti komárům a těšil jsem se, jak ji celou namažu, aby se nestávala potravou. A také jsem se o ni nechtěl dělit s těmi bodavými potvorami. Už z lesní cesty jsem viděl její kolo, opřené o sloup posedu. Po vrzajícím žebříku lezu „potichu“ nahoru, že na ni udělám „baf“, ale vybafl na mne její smutek. „Co se stalo? Co je ti?“

Se slzami v očích se mi svěřila, že spolu s matkou odjíždějí do Jugoslávie. Rozhodlo se to prý na poslední chvíli. „Prý na dovolenou“. Odtamtud pak za tátou, do Německa. O jejím tátovi jsem už jednou slyšel. Bylo to však v souvislosti s jejich rozvodem. Od té doby se o něm nezmínila. Až teď? Za tátou? Nešlo mi to do hlavy. To byla rána. Snad celou hodinu jsem ji mačkal v objetí a říkal si, že to není možné. Že je to sen. Šeptala mi, že musí a že to nesmím nikomu říct. Domů jsem se vracel až za tmy, bez světla. Jel jsem skoro krokem, v hlavě zmatek. Co bude dál?…co naše plány?…její přijetí na školu?… proč to zahodí? Spousta otázek, žádná odpověď. Pusa mne stále pálila od našeho, snad posledního, nekonečného polibku. V ten moment jsem nenáviděl celý svět a ze všeho nejvíc, tu zkurvenou politiku. Byl jsem vzteklý i na měkko zároveň. Za nějakou dobu přišel pohled. Bez zpáteční adresy. Sakra. Proč? Pozdrav, pusa. Pa. Za další měsíce přišly ještě tři pohledy a jedno přání k narozeninám.

     V 90. letech jsem byl vyslán na týdenní školení k jedné US firmě, sídlící nedaleko Wiesbadenu, od které jsme koupili zařízení. Co s načatým večerem? Rozhodl jsem se pro prohlídku Wiesbadenu. Po hodině courání mi to čumění do stále stejných výloh připadalo nudné, až únavné. Rozdělil jsem si diety na útratu a na dárkovné a na pěší zóně jsem si sedl do předzahrádky. Popíjím pivo, v duchu přepočítávám jeho cenu a pozoruji kolemjdoucí. Z protějšího obchodu vycházela žena. Koho mi jen připomínala? Naše pohledy se setkaly. Je to možné? Byla to ona, kdo udělal první vstřícný krok a v posledních pár metrech se i rozběhla. Ano, byla to ona. Moje čupr holka. Skoro se odrazila a tak jako dřív, před léty, mi skočila do náruče. Byla to ona, kdo vyřkl mé jméno tak krásně zdrobněle až mazlivě, jako před léty. „Co tady děláš?“ Těch otázek a odpovědí bylo mnoho. Za to zprostředkované setkání bych měl poděkovat tentokrát její matce, té matce, která mi ji před mnoha lety odvedla a která tam teď, na stará kolena, žila v nějakém penziónu.    

     Když jsme se rozloučili delším, než jen kamarádským polibkem, a kdy jsem si ponechal její ruku ve své poněkud déle, než je obvyklé, pozoroval jsem ji, dokud mi nezmizela z očí. V uších mi stále zněla jedna její věta: „Mám se dobře, ale nejsem tu doma“. V duchu jsem zjišťoval, co se na ní za ta léta změnilo. Účes, barva vlasů, trošku přibrala…oči stále stejné, krásné, zvídavé, smějící se…Ze zadumání mne vytrhl číšník, odnášející její pohárek po zmrzlině. Odmítl jsem další pivo, dopil jsem to zteplalé a jen tak, bez cíle, jsem se coural neznámými uličkami a v duchu jsem ji srovnával s mojí ženu. Zjistil jsem, že jsme si, snad v návalu vyměňovaných informací, zapomněli dát i adresy.

     Proč ale? Vždyť je to tak dávno… Ale stejně ji mám rád.

Master

linkuj.cz vybrali.sme.sk