Jednou jsem se telefonicky domlouvala s opravářem - doktorem přes pračky. Za cestu (odvoz nemocné do dílny) 500, za diagnózu její choroby dalších 500. A pak se teprve domluvíme, co dál. Pokud bych mu ji pro velkou cenu případné opravy už nechala, platila bych jen jednu pětistovku... Tak jsem zauvažovala, podívala se na ni ještě posledním smutným pohledem a pak vyhodila. Mé dlouholeté souputnici bylo už přes deset let, nejspíš (podle kamarádek a podle kraválu, který vydávala poslední dobou, než to vzdala) to bylo nějaké ložisko a to prý je drahé. Nevím, ale řekla jsem si, že za to, že bych mu ji tam nechala a ještě připlatila pětikilo, mi to nestojí... A ani bych ve skutečnosti nevěděla, jak to s ní opravdu je...

     Když se mi letos na jaře poštěstilo, že "můj dům, můj panelový hrad" navštívil skutečný živý elektrikář, měla jsem pocit, že nastala jeho poslední chvíle. Kdysi dávno, kdy ještě moje děti byly něžnými bytůstkami a já zařizovala jejich pokojíček, nevešla se mi na jednu stěnu postel. Tedy, vešla by se, ale vadila poměrně velice vystrčená zásuvka. A jak jsem tak uvažovala, řekla jsem si, že taková maličkost mi nebude rozkazovat. Vzhledem k tomu, že v pokojíku byla ještě jedna zásuvka, která bohatě stačila, vzala jsem z komory sekyrku po babičce a několika svižnými ranami ten trčící nesmysl od zdi oddělila, dráty zaizolovala a pak všechno hezky zasádrovala. Poté už vhodnému umístnění nábytku nestálo nic v cestě.

     Uplynul téměř rok, a já zjistila, ze v druhém, přilehlém pokoji, mé ložnici, jedna zásuvka nefunguje. Tenkrát jsem potkala na chodbě se náhodou vyskytujícího elektrikáře, který předělával něco velkého ve vedlejším bytě. Zašel se tedy podívat (jen tak mimochodem, byla jsem tehdy celkem mladá, štíhlá, blond vlasy do pasu a blondýnky ještě nepatřily inteligenčně k policajtům).

     Strkal do zásuvek zkoušečku, zkoušel cvakat jističema, proměřoval... a kroutil hlavou. Pak oznámil, že se v tom mém pokojíku bude asi muset vykopat podlaha, protože je někde přerušený vedení. Prý „to“ jde z dětského pokojíku a jak je možné, že tam mám jen jednu zásuvku, že to je chyba a měla bych ji reklamovat... Podlahu jsem kopat nenechala. Pánovi jsem poděkovala s tím, že si to už nějak zařídím a v podstatě všechno zůstalo neměnné až do nedávna.

     Tyhle vystrčený zásuvky mě vůbec štvaly. Když jsem je chtěla používat a současně  k nim přišoupnout skříň, čněla dotyčná kredenc nevzhledný kus od zdi. Velice brzy jsem přišla na báječné řešení: zásuvku jsem zrušila (tentokrát už ne sekyrkou, hezky šroubovákem odmontovala a ty drátky nastavila jinejma, zaizolovala a na druhej konec přidělala onu zásuvku. Takže to byly jakési „ocásky s bambulkou“. Skříň mohla být u zdi a kousek vedle na zemi položená zásuvka. Do ní jsem už mohla dát rozdvojku...

     Podobným způsobem jsem řešila i vypínače. Jeden, co se mi nehodil umístěním, jsem prostě přesunula na druhou stranu: z pokoje do předsíně. Jen jsem se napřed „prokopala“ siporexem z pokoje do předsíně. Další, v koupelně: od lampičky jsem promyšleně spustila kus šňůry s vypínačem. A hned bylo světýlko přesně tam, kde jsem ho chtěla mít.

     Asi se člověci, kteří tomu trochu rozumějí, chytají teď za hlavu. Ale: nejen, že se nikdy nikomu nic nestalo, ale ani jsem elektriku nikdy „nevyhodila“. Těch posledních dvacet let „opravdu, ale ooopravdu“ nebyla jedna jediná zásuvka originální, stejně jako cokoliv jiného přes elektriku, dokonce pračka občas „tak trochu“ probíjela (protože i tu zásuvku jsem upravovala)...

     Ano, uznávám, měla jsem veliké štěstí. Ale – jinak jsem na tom stále stejně. V ložnici mám zase „trochu“ uvolněný vypínač,  světlo táhnu několika spojenými prodlužovačkami... protože se mi zase nepovedlo sehnat někoho na tuhle „drobnou“ práci. Spíš se to časem o něco lépe naučím...  

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk