Ale – nikdo z nas neztracel optimismus a vesele jsme vtipkovali dal. Mne jeste k ranni hygiene pribylo baleni, protoze vcera jsem po New Yorku proste padla vysilenim. Dalsi cast rana jsem stravila shanenim informaci, kam mam odnest povleceni a jestli ho vubec mam nekam nosit. Vse jsem se dozvedela celkem vcas, kdyz jsem na chodbe narazila na silenou frontu lidi cekajicich s prosteradly v ruce. Vypadalo to na dlouhou dobu.

     Osobne jsem mela na programu co nejrychlejsi odjezd, prvnim autobusem smer letiste. Jen tak tak jsem vsechno stihla zabalit. Napadlo me, ze vlastne se mnou jeste pojede Pavla se Simcou, coz me trosku povzneslo, ale zbytek Cechu nebyl vubec nikde, a me prepadl strach, ze se snad ani nebudu mit moznost rozloucit. Autobusak mel ale samozrejme zpozdeni, takze jsem se nakonec stihla rozloucit uplne se vsemi a jeste jsme nafotili uplna finalni fota. Louceni nerada popisuji, nemam to rada. Zkratka vsichni jsme mysleli na to same, meli jsme ten samy problem a vubec se nam nechtelo trhat partu. S chuti bychom nejradsi odjeli spolecne do jedne rodiny (to by musela byt ale jedine rodina Marie Terezie, kde by se bylo o koho starat. No, a Jirka by si mohl vzit na starost primo samotnou cisarovnu :-)). To by se nam z NY odjizdelo urcite s hodne vetsim optimismem. Ale Jirkovi mozna ne :-))).

     A uz jsem sedela v autobuse, mavala a mavala, pak uz nebylo komu, za sklem se mihaly docela rychle kolemjedouci auta a ruzne dopravni prostredky, vsude plno domu s americkymi vlajkami a spousta krizovatek s pohupujicimi se semafory. To uz mi zacinalo byt hodne uzko, zacinalo se mi totiz styskat po nasi parte. Tak jsem radeji rozebirala se Simcou a Pavcou nase nadeje na uspech v Americe.

      Netrvalo to dlouho a pred nami se vynorily obrovske haly jednotlivych leteckych spolecnosti. Simca letela s jinou, a tak zase jeden clovicek ubyl a ja zustala s Pavlou, ktera odletala jen nejaky cas prede mnou s jakousi odvaznou Slovenkou a Rumunkou. Sedely jsme na letisti a premyslely, co bude dal. Nikdo z nas nemel moc tuseni. Rozebirala jsem ruzne varianty typu „co kdyz na me nikdo nebude cekat“, „co kdyz me zavezou do nejake dzungle“ anebo „co kdyz deti budou typu Denis, postrach ulice“. Kazdopadne - pri te predstave jsem se alespon trosku odreagovala a pobavila, ale to uz holky zmizely a ja jsem se v te obrovske letistni hale citila absolutne stisnene. 

      Pak uz cekalo odbaveni. To jsem se musela pousmat, ze Jirka neleti, ale jede autobusem, takze jeho tedy neceka zadne dalsi ohledavani ani magneticke oko. Ja prosla hladce a pak uz sedela v letadle u okynka a jen pozorovala celou tu paradu. Super letuska, ktera urcite musela projit narocnym konkurzem, nam nazorne predvadela pouziti kyslikove masky a vysvetlovala, kde najdeme nouzovy vychod a same takove scary veci. Opravdu - skvely uvod, jak zacit let. Urcite je to nutnost, ale zaprve jsem stejne vsechno zapomnela jeste nez skoncila prednasku, za druhe me to vzdycky prijde nesmirne depresivni – hned na zacatku cesty mluvit o nouzovych vecech.

      Z vysky jsem si udelala jeste par difinitivne poslednich fotek NY a uz jsem mohla jen vzpominat. Na Cechy, na New York a vsechny ty skvele lidi, kteri prave propluli mym zivotem. Najednou jsem vedela, ze cesta zpet se definitivne uzavrela a ja uz odted budu jenom tady. Pocity jsem mela smisene... a kdyz jsem se odpoutavala s neprijemnym pocitem, ze potrebuju opravdu velice nutne na zachod, samozrejme zacaly turbulence. Poucena pondelnim letem jsem tam vsak s klidem odpochodovala.

      Pri oznameni brzkeho pristani jsem z kulateho okynka letadla pozorovala okoli. Pripadala jsem si jako akvarijni rybka, ktera pozoruje ze sve obrovske sklenice deni kolem sebe – kazdy den, cely svuj zivot,  a stejne v podstate stejne nevi, o co jde.

      Kazdopadne, charlestonska priroda me nadchla. Plane se zelenaly a vsude bylo hodne cest a domecku. Hlavou mi probleskovala strasna zmet myslenek a snazila jsem se poodkryt, co me tu mozna ceka. Jak dlouho vlastne budu v tomhle meste? Pri pristani uz jsme byli tak nizko nad zemi, ze jsem si klidne mohla typnout, ve kterem baracku asi stravim nadchazejici rok. Plna ocekavani a nervozity, samozrejme s usmevem na tvari, jsem se zhluboka nadechla a rikala si: vsechno bude dobry!

     Letadlo dosedlo na zem a ja v tom byla namocena na cely rok. Ted uz jsem se nemohla otocit a zmizet. Uchopila jsem tedy svuj zivot pevne do svych rukou.

Katka Kolářová, Charleston, USA

linkuj.cz vybrali.sme.sk